LH 24 potřetí

24. ledna 2017 v 10:15

"Pomóc! Ukradli mi auto! A Petr už mě čeká na startu LH24!" Zpocená se budím o půl třetí ráno z děsivého snu, hlavně, že jsem Petrovi před našim 24 hodinovým kroužením přes Lysou horu tvrdila, že spím dobře…Snažím se opět usnout. Třísk, bum, prásk a dupot po schodech…Děti přišly ve 3 ráno z plesu… V 5 hod vyskakuji z postele, že jsem zaspala střídání a Petr musí bez odpočinku do dalšího kola. Další probuzení z děsně živého snu. Zodpovědnost za tým mě nechtě provází i v noci. Budíček v 6 mě už nemůže rozhodit, balím dceru a vezu ji na vlak se skialpama na Malou Fatru. Cestou ještě uděluju pokyny, jak se chovat v lavině nebo pádu na ledu. NO STRES. V 6.30 se znovu chumlám do peřin, ale nervozita mi nedovolí usnout. Proč jsem tomu Petrovi v návalu nerozumu před třemi dny slíbila, že zastoupím ve štafetě jeho nemocnou parťačku?? Mám co jsem chtěla…neměla jsem den předtím myslet na to, že když už se konečně cítím po borelioze líp a rok a půl jsem nezávodila, mohla bych aspoň své vycházky po horách trochu zrychlit, abych se případně časem nějakého závodu zúčastnila. Ale časem jsem nemyslela za 3 dny! A ještě k tomu by rád 12 kol! Tak jo, pod vlivem slibů o spoustě jídla a odpočinku, kterého jsem si jako jednotlivec při LH 24 dříve neužila a s podmínkou, že víc jak 5 kol po mě nemůže chtít, jsem kývla. A tak stojím na startu opět jako závodník a ne pořadatel, se smíšenými pocity radosti a obav. Petr přichází a na ramenním popruhu batohu se mu houpá termoska! Nechci dát najevo svou paniku ze ztráty drahocenných minut při závodě...než si sundá hole, vytáhne termosku, odšroubuje, nalije, napije, zašroubuje, schová, nasadí hole... Neni čas řešit, jestli prostě třeba kvůli žaludku nepotřebuje teplé pití, 3 min.do startu, pro 12 kol a boj o vítězství se s termoskou nechodí! Zabavuje se! A nekompromisně mu přelívám čaj do mojí náhradní softflašky.

3, 2, 1 start! A Petr vyráží do prvního kola. Zpátky je sakra rychle.


Po předávce se zavěšuji za sympatickou Lindu, několikanásobnou vítězku jednotlivců a nechávám se vytáhnout s jazykem na vestě na vrchol a abych se jí aspoň trochu odvděčila, razím jí v seběhu cestu dolů skrze turisty. No samo, že si snažím něco dokázat a od Zbuja jí už utéct.Tak s totálně rozsekanými stehny předávám po 23 min seběhu Petrovi.


V dalším kole mě nohy za můj úlet proklínají. Ale ta nádhera! Ta všemi barvami hýřící obloha těsně po západu slunce! Petr vyráží do 5 okruhu a já se hroutím v bolestech na karimatku. Milan Holeš s parťákem kvůli problémům s žaludkem vzdávají, což mi přijde náramně vhod a okamžitě ho pasuji na vrchního maséra. Pár povzbudivých slov od Petra, převzít čip a do 6 kola vyrážím naprosto znovuzrozena! Co na tom, že traverz je nejhorší ze všech předchozích ročníků, sníh místo, aby se množstvím závodníků ušlapal, tak má tu nejhorší konzistenci mouky, ve které se člověk po kolena zahrabává…ale já běžím! Pod sjezdovkou se radostí nahlas rozesměju… obloha plná hvězd, osvětlené městečka a fascinující pohled na blikající lidský řetěz stoupající na vrchol…magické kouzlo noci a závodní atmosféry mi vhání slzy do očí. Pípám vrcholovou kontrolu a vrhám se do seběhu. Nohy nechávám klouzat ve sněhu, nebráním se terénu, splývám s okolím, roztahuji ruce a letím!!! Svit mé čelovky zachytí odraz závodníka. Chodec je pro mě moc snadná kořist, ale běžec přede mnou ve mně vzbuzuje pocity dravce. Jdu po krvi! Hraju si tak ještě svou soukromou loveckou hru. Po předávce se nacpu k prasknutí a svěřím se do rukou osobního maséra. Převléknout do suchého a vzhůru do 8 kola. Na předávce čekám jen minutu, Petr je neskutečně rychlý, na můj vkus přibíhá o 10 min dřív. Mám pocit, že soupeříme mezi sebou :) Ale co to? Nohy nějak nešlapou, MP3 se vybila, proklínám traverz, trápím se na sjezdovce i s celým blikajícím lidským řetězem a dorazí mě Míša Knápková, která mě v seběhu předběhne. Jsem kořist v depresi. Do kopce mi to nešlo nikdy, teď už mě i předbíhají dolů....nestojí to za nic. Sebelítost mi trvá naštěstí jen chvíli. Zadarmo svou kůži nedám a opět vybojuji své malé vítězství. V cíli jsem však totálně grogy, nohy v jednom ohni, jazyk se plete, jedna plus jedna počítám na prsech. Nedám ani svých slíbených 5 kol, jestli si pořádně neodpočinu a trochu se nevyspím. Jestli chce Petr 12 kol, musí jít teď deváté a desáté po sobě. Vyklopím to na něj a posílám ho nepřipraveného na dvě kola bez střídání. Pokouší se protestovat, ale já mezitím ve stoje usínám a od předávky u trafa netrefím ani na ubytování a bloudím v lese. Všemi mastmi mazaný Milan se mi pokouší masáží dát dohromady nohy, převaluji se na karimatce a ne a ne usnout, tak jdu Petrovi naproti na Sepetnou. Kdyby přiběhl před půl sedmou, bylo by to super. Kdyby o půl, tak je pořád šance, že za 4,5 hodiny poslední dvě kola dáme. Přichází před třičtvrtě naprosto vyčerpaný a tvrdí, že po mě už do 12 kola nejde, k vítězství nám i těch 11 bude stačit. Cítím se provinile a tak šlapu co to dá. Vypínám mozek, ať nemyslím na únavu a nasazuji strojové tempo. Pár metrů před sebou mám Zbyňu Cypru, je vidět, že má dost, ale stejně se ho ve stoupání neudržím, je to neskutečný bojovník. Traverz je rovina, tak " ksakru běž! " povzbuzuji se nahlas. Potácím se v hromadách sněhu, chtěla bych se otočit do údolí a vychutnat si oblohu barvící se svítáním, ale nejde spustit zrak z rozbité trati. Je půl osmé ráno a všichni kolem už jdou z posledního. Mlčky se míjíme, každý se svými myšlenkami. Utěšuji se, že dnes je to můj poslední vrchol. Ten mě přivítá úžasnými výhledy na Tatry vykukujícími z inverze. Ach, to nabíjí! Počasí je letos luxusní.


Spěchám dolů, užívám si klidu bez turistů a věřím, že Petr ještě zabojuje za 12 kolo. Přibíhám na předávku a Petr nikde. Jsem tady asi dřív, než by čekal, ale co když už opravdu nepříjde?? Moje chyba, že jsem ho poslala na dvě kola za sebou. To mu nemůžu udělat. Vyjdu aspoň na vrchol, a když v limitu nestihnu seběh, bude se nám počítat aspoň půl kola. Do konce závodu zbývá 2.14 hod., okolostojícímu seberu banán a bez pití vyrážím do posledního 12km okruhu. Závodníků ubylo, jdu skoro sama a nechci si ani představit, že mi o minutu unikne limit. Sil už bez tréninku není kde brát, a tak zbývá jen vůle. Poslední stoupání po sjezdovce, gel zajídám sněhem, visím na hůlkách, nohy vytočené do stran jak kačer, ať ulevím lýtkám, plíce mě proklínají, srdce buší v krku, krev tepe ve spáncích...mě by první místo stačilo, ale když 12 kol je lákavých…


Na vrcholu mi hlásí 33 min do konce závodu. Není čas ptát se kdo je kdo, rozkaz zněl jasně. 12 kol. A tak vypínám pud sebezáchovy, odpojuji receptory bolesti a užívám si adrenalinu v posledním seběhu v neustále se zhoršujícím terénu, poddávám se zemské přitažlivosti a už jen kontrolovaně padám do údolí. Chytají mě křeče do mezižeberních svalů, chce se mi zvracet, ale cíl je už nadosah. Zpomaluji, vydýchávám se, ať nevypadám jako úplně schváceně a v 10.53 hod. za podpory Petra si vychutnávám nejen vítězství v kategorii a závodní atmosféru, ale hlavně spokojenost, že jsme těch 12 kol v tak těžkých podmínkách zvládli :)



Díky moc organizátorům za parádní závod, fotografům Lukáši Podolákovi, Janu Smekalovi, Jakubu Strykovi a Lukáši Buďínskému za krásné fotky, spolubojovníkům na trati za příjemnou společnost a Petrovi Smejkalovi, že mi dal důvěru a přesvědčil k účasti :)

P.S. Myslím, že ta termoska byl rozhodující krok ke zvládnutí 12 kol :))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama