Jordánsko 1/2016

23. dubna 2016 v 0:08


Když jsem v roce 2014 navštívila střední a severní Izrael, bylo tam toho tolik k vidění, že na výlet do sousedního Jordánska, do pouště Wádí Ram, působiště Lawrence z Arábie a ke skalním hrobkám v Petře už nezbyl čas. Však přání zůstalo. A tak když Ryanair otevřel novou leteckou linku Krakov - Eilat, Ovda ( jižní Izrael ), nezbylo než jen sledovat cenu letenek a když se objevily zpáteční za 900,-Kč v termínu 12.-16.1.2016, rozhodila jsem sítě, abych sehnala ještě tři dobrodruhy, kterým by nevadila trochu nestabilní bezpečnostní situace, cestování na vlastní pěst a spaní pod širákem a mohli jsme vyrazit. Tři holky a náš bodyguard Pavel. Po přečtení spousty diskuzních fór, cestopisů, průvodců a stažení map byl plán připraven. Vzhledem k tomu, že jsme se do příručního zavazadla museli vejít se stanem, spacákem, vařením a oblečením od čepice a rukavic po plavky, já jsem přibalila i plavecké brýle, kdyby v nabitém programu vyšlo i koupání v Rudém moři, přidělila jsem každému část společných věcí, ať nemusíme mít troje toaletních papírů a zubních past atd... Sice to někteří nedůvěřivci nedodrželi, tak jsme měli i dvě lékárničky a zubní pasty, ale příště to vychytáme :) Abych diverzifikovala rizko, že nám na letišti při kontrole zabaví lihové kostky na vaření, které se jako hořlavina nesmí převážet, vůbec jsem nedoufala, že bychom v Jordánsku mohli sehnat plynovou bombu, sundala jsem z obalu obrázky šlehajících plamínků a nápisy o chemickém složení, kostičky rozdělila do pytlíčků a každému dala, ať je dobře skryje. Málo platné. Skončili jsme bosí, prohmataní, s vybalenými batohy i spacáky z futrálu. Jen Janě se podařilo pronést pár kostiček přibalených ke svačině. No nic, budem si ráno sypat instantní polívky přímo do úst a zapíjet vodou. Po necelých čtyřech hodinách letu pod sebou vidíme Mrtvé moře, jako nitku se táhnoucí téměř vyschlou řeku Jordán a přistáváme v naprosto odlišné krajině, pusté, písčité a okrové. Pár otázek při kontrole, razítko na vízovou kartičku a už jsme vpuštěni do Izraele. Autobus 282 nemá pevný jízdní řád, odjíždí, až všichni z letu nastoupí. Prostě takové aeroklubácké letiště. Po 50 km jízdy městským busem se nám otevírá nádherný pohled na záliv Rudého moře obklopený Egyptem, Izraelem, Jordánskem a Saudskou Arábií. Ve směnárně na autobusovém nádraží měníme přebytečné šekely za jordánské dináry, ty se nám u nás sehnat nepodařilo, odchytíme taxi a za 5 km a 30 šekelů se ocitáme na hraničním přechodu. Jak v nějakém hororu. Poušť, pofukující vítr, pusto prázdno, jen my čtyři a opodál týpek v riflích, kárované košili a samopalem přehozeným přes rameno.


On to ani není takový normální turistický přechod. Ale se zvláštním režimem, otevřený zpočátku jen pro Jordánce mířící každý den za prací do Izraele. Napětí vzrůstá. Vůbec totiž netušíme, jestli nás do Jordánska pustí. Od 1.1.2016 Jordánsko zavedlo víza, stojí asi dva tisíce korun a dají se zajistit jen na ambasádách, což nejen, že bychom nestihli, ale jak jsme zjistili z panických diskuzí na cestovatelských fórech, třeba na ambasádě v Anglii ani o nových podmínkách vůbec nevěděli. Izraelci požadují výstupní poplatek 105 šekelů s tím, že jestli nemáme víza, stejně nás Jordánci nepustí a oni nám zpět už poplatek nevrátí. Promýšlíme strategii. Máme sice přes net zakoupený Jordan pass za 2800,-Kč, taková vstupenka na všechny jordánské památky, včetně dvoudenní návštěvy Petry, díky které bychom snad mohli vstoupit bez víz, v případě, že zůstaneme nejméně 3 dny, ale nechce se nám přijít ještě o izraelský výstupní poplatek, kdy náhodou bylo vše jinak, tak s obavami v duši, zda nezmizí někde v propadlišti dějin, vysíláme na průzkum bojem Janu, která vládne skvělou angličtinou a blonďatými vlasy a doufáme, že to s Jordánci ukecá i za nás. Půl hodiny uplynulo, nervózně přešlapujem, když tu zvoní mobil a Jana volá z 300 m vzálené jordánské celnice, že prošla! Hurá! Snad to vyjde i nám. Šťastně se vítáme a Jana líčí celou story, jak si ji posílali z jedné kanceláře do druhé a všichni ji chtěli vidět. Skrze otevřené okýnka vidíme množství celníků a policistů několikanásobně překračující počet návštěvníků. V rozevlátých uniformách, na rozvrzaných židlích a za umakartovými stoly všichni koukají do mobilů. Až náš příchod je trochu rozptýlil v jejich jednotvárné službě. Pasy si přehazují z jednoho okýnka do druhého, ale nakonec skutečně díky zakoupenému Jordan passu nás pouštějí do země a dobrodružství může začít. Nebo pokračovat? Do 5 km vzdálené Aqaby se jinak než taxi nedostaneme, pěšky se nesmí, je zde vojenské pásmo. Pod cedulí 2x3 m s pevně stanovenými cenami za taxi nám taxikář nabízí svezení za dvojnásobnou cenu. Prý že jsme 4! Slušně ukazujeme na ceduli, tak to zkouší dál, že máme velké batohy. Jsme neústupní, tak nakonec rezignuje a platíme 10 JOD. V půjčovně máme zarezervované auto na 3 dny za přijatelných 3.500,-Kč, když ale vidíme stav vozidel kolem nás a depozit 1000 dolarů, který chtějí blokovat na kartě, bereme raději plné pojištění, celkem s půjčovným za 5.200,-Kč. Házíme batohy do kufru a jdeme nakoupit. Nic jako supermarket tady není, ale objevujeme obrovskou pekárnu. Už cestou si nás všichni se zájmem prohlížejí a Pavla s obdivem a závistí. Má sebou tři evropanky. V pekárně se na nás vrhá nějaký pracovník a táhne nás dál do vnitřních prostor. Zprvu nechápeme, ale když nám začne dávat do ruky těsto a ukazovat stroje, jsme rázem na exkurzi.


Je nadšený, my také, fotí se s náma a těstem ve všech stupních propečení a nakonec chce dýško. Tak jo, stálo to za to. Pak ještě nevěřícně hledíme na cenu 10,-Kč za 15 pšeničných placek k večeři, sedáme do auta, zapínám mapu staženou do tabletu a už po tmě vyrážíme hledat nocleh pod širákem někde v poušti Wádí Ram, kde máme na druhý den domluvený s beduínem Zedanem výlet džípem, s veřeří, noclehem a snídaní. Kdo jste viděli film Marťan, tak je to přesně ta nádherná krajina imitující Mars. Ne nadarmo je zahrnutá do památek UNESCO. Po 60 km přijíždíme ke vstupní bráně do Wádí Ram, od ohníčku u místní policení stanice přichází policista s nějakým pohůnkem a jestli máme rezervaci. No až na zítřek a teď chceme přespat pod širákem na místě kempu ve vesnici Ram. Něco nám zajistí a už telefonuje. Po 4 km přijíždíme k beduínské vesnici, všude tma, jen jedna lampa na parkovišti a přes cestu stojí nastartovaný džíp a z něho vyskakují dva beduíni. Ne, nedá se tady spát pod širákem a už nám nabízejí spaní u nich na farmě a večeři, oheň, zpěvy a kdoví co ještě. S díky odmítáme a trváme na kempu uvedeném v průvodci. Není prý v provozu. To nevadí, usteleme si třeba na písčitém parkovišti. Neochotně nás tedy vedou za majitelem restaurace a kempu, no spíš písčitého fleku s toitoikou a nefunkčním kohoutkem trčícím ze země, ten však chce za každého 5 JODů, což odmítáme. Nakonec se ti dva naši průvodci umoudří, zavedou nás pár kroků za zídku kempu a ukazují místo pod skálou, kde si můžem ustlat. Konečně. Teple se oblékáme, bude něco kolem 5C, vaříme na zbylých lihových kostičkách vodu na zalití kuskusu a za strašidelného ržání velbloudů, oslů a štěkotu volně pobíhajících psů usínáme.


Ráno nám přichystalo nádherné překvapení. Probouzíme se na kraji vesnice sevřené mezi několikasetmetrovými stěnami, barvícími se vycházejícím sluncem do červena.



Pár telefonátů se Zedanem a za chvíli již vyrážíme na otevřené korbě džípu spolu s pěti mladými čínany do pouště.


Nejprve zajedeme k Zedanovi na farmu, kde nám ukazuje teprve dvoudení velbloudě, ještě tak nejisté na vratkých nohou.


Navštěvujeme místa, kde měl pobývat Lawrenc s Arábie, prý však až do Wádí Ram nedošel, jen se tam o něm točil film, bosí zkoušíme běhat po nádherných rudých písčitých dunách, hladíme nabatejské nápisy, prolézáme úzkým kaňonem, lezeme na kamenný oblouk, naháníme pastevcům ztracené kozy, a kocháme se nádhernými do oranžovo ruda zbarvenými skalními stěnami.






Jen číňanské holky už toho mají dost, tak vše fotí z korby džípu. V pozdním odpoledni dorážíme do beduínského kempu.



Rychle spěcháme na blízkou skalku užít si západ slunce. S posledními paprsky užasle pozorujeme měnící se barvy pouště, skal a prodlužujících se stínů a vychutnáváme si to kouzlo přírody našim končinám tak vzdálené.



Ne Zedane, díky, ale v těhle luxusních stanech s postelema a osvětlením spát nebudeme. Chceme usínat s pohledem na noční oblohu plnou hvězd. Směje se. Taky ve stanu nerad spí a veze nás na své tajné místo, do převisu pod skalou, vybaveném koberci, dekami a přenosným ohništěm. Jsme nadšení!


Teď ještě rychle nasbírat dřevo. V poušti?? Pavel s Lenkou sedají do kabiny a my s Janou naskakujeme na zadní stupátka jako popeláři. Zedan na to šlápl, to je jiná jízda! Písek se víří, skřípe mezi zuby, vlasy vlají, letíme po dunách a řveme radostí na celou poušť. Za chvíli brzdíme u prvního uschlého trnitého keře. Bez rukavic se skoro nedá vzít. Jak to můžou ti velbloudi žrát? Zedan je vytrhává a my házíme na korbu. Kuchař v táboře zakládá oheň v díře vystužené kovovou rourou, a za chvíli do ní vkládá na roštu naskládané kuřecí maso, zakrývá poklicí a zahrnuje pískem s ohnivými uhlíky nahoře.


Mlsně se olizujeme a popíjíme silný beduínský čaj. Večeře je bohatá, každý si může nabrat, kolik sní. Pečené kuře, cibule, zelenina a brambory, k tomu teplé fazole, zeleninové saláty, různé dipy a směsi koření.


Chceme se osprchovat, bohužel jednomu číňanovi nedošlo, že voda se do kempu dováží a vyplýtval ji celou pro sebe. No aspoň na zuby zbylo. Přesouváme se do Zedanova letního bytu pod skalní převis a ještě dlouho do noci posloucháme jeho vyprávění, popíjíme čaj a koukáme na fantasticky tmavé nebe poseté hvězdami.


Ráno si nenecháme ujít východ slunce na vrcholku skal a skoro nestíháme snídani. Cestou v džípu zpět do vesnice mlčíme, vychutnáváme si ty poslední okamžiky ve Wádí Ram, které se nám zapsalo hluboko do srdce.




Přesouváme se druhému našemu cíli a tím je skalní město Petra. Tak mistrně ukryto v kopcích, že dokud člověk neprojde síkem ( úzkým kaňonem ) nemá o něm ani tušení. Tušíme, co uvidíme. Obrovské kamenné hrobky vytesané do skály známe z filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Ale skutečnost nám bere dech. Po projití štěrbinou se před námi tyčí obrovská skalní hrobka Pokladnice, kdy si nedokážeme vůbec představit, jak ji ve své době mohli vytesat.



Je odpoledne, turistů málo a kolorit místa dokreslují místní beduíni, kteří v Petře stále žijí, příbytky a stáje pro osly a velbloudy mají v původních hrobkách a nabatejských obydlích. Hned nás obklopily bosé malé děti nabízející různé tretky a škemrající o dinár nebo sušenku.


Byli jsme na to sice psychicky předem připraveni, ale nakonec každý něco kupujeme, smlouváme, ano, určitě věříme tomu, že to vyráběla vaše matka a že zrovna dnes máte narozeniny a tuhle cetku už jinde v Petře nekoupíme a u vás je jasně nejlevnější...


Aspoň máme dobrý pocit, že peníze zůstávají přímo beduínům a ne nějakým prostředníkům.


Přisedáme si na čaj a chceme vědět něco o místním životě. Je stále hůř, za poslední čtyři roky co jsou nepokoje v okolních státech, se počet turistů a jejich jediného zdroje příjmu snížil o víc než polovinu.


Procházíme kolem hrobek různých velikostí a stavu a hledáme, ve které by se dalo případně přespat. Tak v téhle asi ne, je taková stísněná...v téhle taky ne, ty výklenky pro mrtvé jsou strašidelné, v téhle zase na mě všechno padá...Když ale vidíme, jak v nich beduíni bydlí, parkují v nich džípy, osly a velbloudy a pořádají večerní párty s disko hudbou, tak se od těch představ zkusíme oprostit.


Máme vstupenku na dva dny a chceme si užít i místní atmosféru bez turistů. Ne že by to bylo nějak zvlášť povolené, ale když tady bydlí beduíni, tak my se tu snad nějak ztratíme. S přibývajícím soumrakem se o to pokoušíme, území je obrovské, ale jakmile opustíme turistický chodník, vždycky na nějakého nechtěně ochotného beduína narazíme, který se nás ztracené snaží navést správně. Ach jo.


Tak jsme zase na turisticé značce. V mapě vidím vyznačené schody na nějaký vrcholek, tam určitě už nikdo bydlet nebude. V bludišti skal hledáme schody marně, ale nacházíme volné hrobky nebo možná raději bývalé nabatejské příbytky, tak už neváháme a v jedné si ustelem.


Z okraje skály pak pozorujem západ slunce a posloucháme zvuky obyvatel žijících v kaňonu pod námi. V noci se mi zdají divoké sny, že nás někdo v provizorním příbytku objevuje a nahání po Petře. Ráno nad suťoviskem objevujeme schované schody na vrchol a s kafem v ruce se kocháme výhledy do turistů prázdné Petry a pozorujeme jak první ranní paprsky barví skály do zlatova.


Objímám až nevěřícně barevně pruhovanou stěnu a hledám trochu menší balvan, který bych si mohla vzít domů, než ten dvoukilový, co nesu v ruce a do letadla mi ho určitě nevezmou, co kdybych s ním chtěla utlouct pilota nebo ho prohodit okýnkem.


Balíme a míříme k nejvyššímu místu s hrobkou Klášterem AD-DÉR s úžasnými výhledy do okolních wádí.
Oproti noci je docela horko, ale v kraťasech tady nikdo nechodí, tak aspoň roluju kalhoty do půli lýtek. Cestou zpět opouštíme u Královských hrobek proud turistů a míříme k Wádí Mutlim, kterým chceme vyjít ven z Petry. Ruch utichl, turistické značky zmizely, všude už jen pěšinky vyšlapané od koz. Na oslech nás předcházejí dva beduíni, jeden nás s pýchou zve do svého 1+0 vytesaného do skály, bez oken, elektřiny a vody. Na stěnách se vyjímají plakáty herců, zpěváků a jordánského krále.


S obdivem k místnímu způsobu života obydlí chválíme. Po chvíli cesty se najednou skála rozestupuje a my vcházíme do úžasné soutěsky. Koukám na oblohu, jestli nehrozí déš't, protože nejčastějším úmrtím v poušti jsou přívalové srážky a valící se voda úzkými kaňony do výše několika metrů, ze kterých není úniku, ale myslím, že dnes to nehrozí. GPS se ve vysokých uzavřených stěnách ztrácí, tak směr na rozcestí tipujeme trochu intuitivně.


Tak trochu nečekaně se vnořujeme ze skal opět do davu návštěvníků a kouzlo okamžiku pomíjí. K večeru přijíždíme zpět do Aqaby, vracíme auto a po toužebné sprše v hotelu vyrážíme vstřít ruchu města.


Není sezona, tak to vypadá, že jsme tu jediní turisti a všichni místní stánkaři se na nás hned vrhli.



Je pátek večer, muslimové mají svátek a tak stejný nápad jako my, jít se projít večer na pláž, měla asi většina obyvatel bez ohledu na věk. V hloučcích tady muži postávají, tančí, prozpěvují si nebo jako těch pár zahalených žen, polehávají na pláži a kouří vodní dýmku.


Odevšad hraje nahlas hudba, z magneťáků, otevřených aut, čtyřkolech s přilepenými repráky nebo aspoň z mobilů.


Poohlížejí se po nás, je tady nezvyklé vidět jednoho muže s třemi nezahalenými ženami. Těžko říct, jestli Pavlovi závidí...Každopádně jsem ráda, že máme svého bodyguarda. Ráno se hranice otevírají v 8 hod., máme přes recepčního domluvené taxi, ať jsme tam první a neujede nám bus z Eilatu na letiště. Když nás pak nabírá týpek, který nejdřív z auta uklidí dětské sedačky a hračky, myslíme si něco o Malé domů, Musíme si pomáhat a Bližním svém. Když s námi místo u hranice zastaví před vojenskou bránou u místního letiště a anglicky nerozumí, začínáme lehce panikařit. Když po chvíli bloudění konečně dorážíme k izraelské hranici, málem nás omyje podruhé. Před ještě zavřenou bránou stepuje asi stometrová fronta arabských dělníků, mířících za prací do Izraele. Ale okamžitě nás posílají dopředu, to Inostránci! Běžte, Běžte! Po proskenování všeho možného jsme vyplivnuti opět v Izraeli. Znovu pořádek, řád, předpisy a nažehlené uniformy. Z pátečního muslimského veselí, do sobotního naprostého klidu. Židé mají sabat. I taxikář po nás chce sabatovskou přirážku. Za chvíli už uháníme busem na letiště, všude jen poušť a směrem k Egyptu ostnaté dráty.


Že bývá odletová kontrola důslednější než příletová mi sice připadá nepochopitelné, ale už jsem na to z předchozích dvou cest byla připravená. Co následovalo jsem však nečekala. Naši čtveřici rozdělili, teda nejen nás, i ostatní okolo a dotazovali se na podrobnosti naší cesty, když to nešlo anglicky, tak německy, rusky nebo polsky a pak se dotazující přehodili a srovnávali naše odpovědi. Třeba, jakou značkou, barvou auta jsme jezdili, jestli manuál nebo automat, klíč k pokoji mechanický nebo karta, jak jsme se seznámili a proč jsme vlastně chtěli vidět Petru?? Ale vše korektně, bez známek arogance a nakonec s omluvou, že je to pro bezpečnost všech. Než se stihnu bát, upadám do spánku a budí mě až drcnutí letadla při přistání. Za chvíli jsme z Krakowa doma, plni nových chutí, vůní, pocitů a zážitků.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 10. června 2017 v 12:34 | Reagovat

Super reportáž. Ráda bych se jen zeptala, jaké jste měli počasí v lednu, zda nebyla zima či nepršelo vám. Moc děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama