Ledově mrazivá LH 24 2014

1. února 2014 v 23:49

Ledově mrazivá LH24 2014


" Zázraky nedokážu." Informuje mě doktorka na rehabilitacích týden před LH24, když po sundání ortézy potřebuji rozhýbat rameno vykloubené na ledu na Lysé před měsícem. " Stačí jen takto " a naznačuji rozsah pohybu při odrazu trekovou holí. " A to jako musíte na ty závody?? " Co na to říct. Že nemusím, ale chci? S obavami pozoruji předpověď počasí. A na Lysé nenasněží a nenasněží. Hlavně že u domu vzdáleného vzdušnou čarou možná 10 km máme nejméně 10 cm sněhu. Toho ledu se fakt bojím. Dolů se snažîm běhat docela naplno a v těch nezasněžených šutrech a ledových plochách to bude o zdraví. Ale všichni máme podmínky stejné. Jako bonbónek hlásí -20C a silný vítr. Když si vzpomenu, jak jsem se trápila minulý rok a letos jsou podmínky horší, tak budu ráda za 9 kol.
Camelbag jsem rovnou zavrhla, ten by mi hned zamrzl a hledám cykloflašku s hadičkou z loňska. Proč je zase ta hadička s těsněním jinde než flaška? A kde??? Super. Je čtvrtek večer, zítra po práci už jedu na registraci a zase nestíhám. Se závistí sleduji na FB fotky s naskládanými hromádkami co si kdo na LH bere. Dávám si už nevím kolikáté pravidlo do mých předsevzetí : Nestačí týden předem na závod jen myslet, je třeba se i chystat! Jaké byly vlastně ty předchozí? Vybavuji si jen něco o vhodnosti výběru bot ne podle barvy ale terénu. Fajn. Starou nepoužitelnou láhev s vyřezaným otvorem vyhazuji. Uřezávám hadičku z camelu, uřezávám vršek z další cykloflašky a snažím se do vzniklého otvoru hadičku naroubovat. Tak tam to fakt nevecpu! Co nadělám, flaška letí do koše. Uřezávám vršek z další. To snad ne! Otvor je zas moc velký! Další láhev zničená. Koš se mi začíná plnit. Hledám tu předchozí vyhozenou flašku, nahřívám trubićku, ať změkne, to by bylo abych to do sebe nenasoukala! Po hodině boje pozoruji s uspokojením svůj výtvor. Po dvou hodinách, když ji vůbec nehledám, nacházím původní hadičku. Vytahuji z koše i tu starou cykloflašku. Poskakuji s batohem na zádech s lahví na ramením poruhu a vymýšlím soustavu gumolan, kterými láhev zafixuji a jsem schopná ji v rukavicích uvolnit. Ještě potřebuji plastovou karabinku, tak ji uřežu z obalu na brýle a po třech hodinách je hotovo!


Koupila jsem ještě dnes tři velikosti šroubků, podložek a matiček s úmyslem vyrobit si z mých lehkých adidasek tretry s hřeby, ale odkládám to na pátek, co kdyby přisněžilo. Po práci registrace, vracíme se z ní docela pozdě, tak už jen nachystat jídlo a rychle spát. Boty nechám na ráno, stejně se nervozitou brzy vzbudím. Ve snu mě napadá spásná myšlenka. Já ty matičky k podrážce přilepím! Nevydržím, budím manžela, co si o tom jako myslí. Možná dobře, že v té tmě nevidím jeho výraz. Jsou dvě hodiny ráno a já hledám na netu lepidlo guma - kov. Jasně že existují! Sice nevím, jestli vydrží zátěž sto tisícového kroku v -20C, ale mám naději. V 7 ráno, hodinu a čtvrt před odjezdem na místo startu, volám do stavebnin. Není čas ptát se kdo je kdo, bez okolků vybaluji, na co to potřebuji. Na druhé straně chvíle ticha, napjatě očekávám jestli mi protějšek švihne se sluchátkem, že si dělám blázny. " Že vy jdete na tu Lysou horu? Tak takové lepidlo nemáme. " Ve druhých stavebninách je to podobné. Je 45 min. do odjezdu. Pokládám před manžela boty, šroubky a matičky. Škoda, že není tma a já vidím jeho výraz. No tak nic, nasadím nesmeky z LIDLu a pro jistotu beru ještě jedny náhradní. Zvedám ze sedačky nachystaný batoh. Kde je ta přivázaná karabinka?? Psisko se tváří jak anděl, ovšem prozradily ho otisky zubů na zbytcích. Panika! Žádnou další vhodnou z nějaké kabely nenacházím, nakonec řežu háček z gumicuku. Je hotovo a můžem vyrazit! Na Sepetné se ještě rozhodnout co na sebe a sebou a hlavně použít nejdůležitější součást výstroje, bez které bych tento podnik ve zdraví nedokončila. Vazelína! Proti puchýřům, vlkovi i omrzlinám. Je 25.1.2014 chvíli před 11.00 hod. stojím na startu a chce se mi samozřejmě čůrat, ach jo, není kde a sotva stihnu nasadit nesmeky a raději ještě přivázat gumolankem, které mi na poslední chvíli věnoval kamarád, je fajn oranžové, takže letmým pohledem uvidím, jestli je nesmek na noze. Libor hlásí, že nahoře je teď -15C, to bylo loni jako nejchladnější teplota a teď je tak už ráno! A bude hůř! A hned v prvním stoupání vůbec nelituji, že jsem si je nasadila už na startu.



Rozhoduji se jít zpočátku pomaleji než loni, ať šetřím síly na závěr, jaké je však moje překvapení, když jsem nahoře ještě o pět minut dřív. Ledu ovšem víc, než jsem čekala. Při seběhu se snažím zapamatovat kritická místa, ať se jim v noci vyhnu, ovšem místy jsou místa jen kritická. Kličkuju mezi kameny, turisty, ledem a závodníky, pekelně se soustředím, na hole se moc spoléhat nedá, na tom ledu mi občas podklouznou nebo se zabodnou do nějakých zmrazků a nejdou vyndat. Je fakt zima, tak hned po prvním kole mířím na občerstvovačku na teplý čaj a z flašky vyklepávám ledovou tříšť. Hadička stejně zamrzla, hážu ji i s celým vrškem do horké vody v boxu vedle čaje a takhle každé kolo. Perfektní pomoc! Gastro zónu nevyužívám, mám svoje rohlíky se sýrem a salámem, koblihy, Colu a Nutridrink, kdyby žaludek jako vždy časem protestoval. Po druhém kole přidávám kraťasy a větrovku a ohřívám se v teple záchoda. Letos můj nahatý zadek venku nikdo neuvidí!


Dávám pokus zakousnout cestou něco k snědku, ale když si na zmrzlé Margotce málem lámu zuby a prsty po vyndání z rukavic se taky začínají měnit v kus ledu, rozhoduji se tento pokus více neopakovat a brát si jídlo jen v depu. S manželem jsme byli domluveni, že přijede až po půlnoci, ale už teď mu zoufale telefonuji, přivez suché rukavice, bufy a další jídlo a přijeď co nejdřív! Psychická podpora je důležitá. Třetí kolo mám drobnou krizi, nejsou žádné výhledy, ale uklidňuji se, že minule jsem měla krizi už ve druhém. Začíná se stmívat, což kvituji s povděkem, protože nevidím led a dolů běžím tak nějak bez obav. Musím v depu sundat hodinky, protože mi omrzá zápěstí, nahoře je -21C, fouká silný vítr, pocitově je -35C.



Snažím se krýt obličej bufem, ale jak přes něj dýchám tak mrzne a z něj ledový krunýř. Pořád vśak lepší než omrzliny. Všímám si, že na vrcholu Horská služba lidi bedlivě pozoruje, jestli neomrzají, tak vždycky před vrcholem masíruji nos a obličej kryju šátkem, jen aby mě nestáhli ze závodu. Ne každý má to štěstí. Cestou vidím zkrvavené kameny, úrazy, omrzliny.
Pak už mi to tak nějak splývá. Překročit opětovně spadlý strom, vyhnout se ledovým plotnám, nešlápnout do děr v traverzu, nezřítit se při překonávání příkrého břehu, vydrápat se zledovatělou sjezdovkou a opět rychle dolů v šutrech a ledu.

A

Místy vúbec nevím, kudy vlastně běźím, ještěže pořadatelé nainstalovali po trase blikačky, tak nemusím moc uvažovat. Z Frenštátu mě přijeli podpořit kamarádi, potkávám je na sjezdovce, je to moc fajn pocit a rozptýlení. Jen nevím, bylo to večer nebo brzy ráno? Šesté kolo za mnou a příjemný čas 12.12 hod. Od sedmého kola mě bolí žaludek, v depu si žádám Colu, Nutridrink a Carbonex. Banány i hroznový cukr mi už lezou krkem. Odhaduji kola do konce. No deset bych mohla dát, stále bojuji se ztrátou na první místo kolem 30-40min. Okruhy v pohodě se střídají s okruhy v krizi. Mráz a tvrdé seběhy docela odčerpávají energii. Začínají na mě jít protivné myšlenky. Kdy už bude ten pitomý strom, za kterým se trasa narovnává??? Tak to ne, nutím se do pozitivní motivace. Jaký pitomý strom? Vlastně je to úplně úžasný strom, vždyť za ním je to už jednodušší! Vždyť vlastně se na ten strom těším! Kdy už konečně bude ten skvělý strom?! Sjezdovka už pro mě taky začíná být docela problém. Dobre iďeš!! Dýchaj! Dýchaj! Nahlas se povzbuzuji. Nahoře svítím do mlžné stěny a hledám sestupovou cestu. Trochu se vydýchám v seběhu, zkratka od Zbuja ke sjezdovce začíná být už docela uklouzaná. Mám toho po krk. Sedím v depu na schodech u záchodku, manžel snáší hory doly, pod větrovkou jsem úplně mokrá, ale nechce se mi převlíkat. Nechce se mi nic, jen sedět. Blbě se mi přes vykloubené rameno cokoliv oblíká a dává batoh, tak vyrážím promočená. To je kosa!!! Zahřívám se až v prudkém stoupání. Přeřazuju na šnečí rychlost. Potěší povzbuzující předbíhající. Tak pojď! pojď! Konečně opět na vrcholu! Sbíhám dolů, kolem pusto prázdno, mrazivo. Osmé kolo za mnou.


Pípá sms. Ztráta 30 min! Vlívá mi to novou energii do žil. Musím máknout! Na asfaltce jdu jak stroj, levá pravá, tempo, tempo! Hang je nekonečný a už nekonečně prudký! Dolů se mi zdá, že letím. Buď a nebo. Slzí mi v tom mrazu oči, nohy jsou gumové, led neled, kameny nekameny a jsem dole. Stáhla jsem sice 15 min, ale předchozí informace o půlhodinové ztrátě byla ze šestého kola, a teď mi to dává už hodinu. Manžel mi srovnává nesmeky. " A potřebuješ je ještě vůbec? Vždyť tam nemáš skoro žádné hroty! " Upřímnost nesnáším! Dobře se mi sbíhalo a teď se budu bát! Je ještě dost brzy, přece nezůstanu sedět, a tak vzhůru do desátého! Manžel mě doprovází, obloha se barví ranními paprsky, mlha je ta tam a konečně se kochám. Nádhera!


Cestou dolů ještě posbírám několik hrotů, ať si opravím nesmeky a šťastná, že je to za mnou a už nikam nemusím, dobíhám do cíle v 9.28 hod. jako 1. ve své věkové kategorii, 2. v ženách a 19. celkově z něco málo přes 500 lidí, v nohách asi 120km a 8.000m převýšení.


Silný mráz, obrovská únava, ale ještě větší euforie, skvělá atmosféra, přátelští pořadatelé, dokonalé zázemí, prostě nezapomenutelný zážitek!


Děkuji mým partnerům, kteří mi můj zážitek usnadnili a to firmě Adidas za vybavení a Alpisportu za hole Fizan.

Klára Rampírová adidas Outdoor Team
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 FLERY FLERY | 2. února 2014 v 10:49 | Reagovat

Jsi fakt skvělá, vynikající výkon a ještě v těchto podmínkách co jsme měli. Je vidět, že v psychika je v takových závodech prostě tím hlavním hnacím motorem! :-)

2 Alice Alice | 2. února 2014 v 12:42 | Reagovat

"Ten pitomý strom, za kterým se trasa narovnává", co mi to jen připomíná :D. Díry v traverzu byly letos boží, Bůh zaplať za ortézu na kotníku, nesmeků jsem odrovnala 2páry komplet do posledního hrotu :D a stejně se mi letošní LH24 i přes oteklý kotník a achilovku a hromady modřin z pádů tak nějak líbila víc než ta minulá :D. Kláro megaúžasný článek, už se nemůžu dočkat na další z nějakého závodu :)!!! Píše Vám to stejně skvěle jako běhá ;)!

3 Marek Marek | 2. února 2014 v 13:17 | Reagovat

Jeejda, Kláro, narazil jsem náhodou na tento blozí článek, teprve po chvíli čtení a z fotek jsem si uvědomil, kdo je ta úžasná Lysařka :) Moc gratuluji! Marek z gymplu, těším se na viděnou brzy

4 Pavel Pavel | 2. února 2014 v 16:03 | Reagovat

Suprovní článek. Gratuluji ke skvělému výsledku. :-)  :-)  :-)

5 Klára Klára | 2. února 2014 v 20:14 | Reagovat

Dîky za pochvalu! Letos to bylo opravdu výživné![2]:

6 Radim Friedrich Radim Friedrich | 7. února 2014 v 20:52 | Reagovat

Článek velmi čtivý děkuji. A nepřejte si vědět co si o vás myslím. Ano! o vás všech, co jste se toho šílenství účastnili. Blázni! Ale úžasní :). Úcta k takovému výkonu a hluboký úklon.

RaF

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama