BUT 85km

1. října 2013 v 23:12

Beskidy ultratrail Polsko

Rychle ještě navařit dětem jídlo, rozdat úkoly, seřvat lehce pubertální dceru a zase vyrážím později, než jsem chtěla. Rozprava k trati začíná v 21 hod., prezentace končí v 22, start je o půlnoci v Bielsko Bialej ve skicentru. Navigace mi samozřejmě odmítá poslušnost. No však se doptám. Fičím si to po dálnici, najednou rána! Asi mi upadl výfuk a táhnu ho za sebou. To už znám. Nahodím to do těch gumiček a pojedu dál, žádná panika. Nejbližším sjezdem odbočuji. Koukám pod auto a výfuk na svém místě! Jo, ale zadní kolo sedí na ráfku. Ne, určitě to není znamení, že nemám na žádné závody jet. Ještěže mám čelovku. Vytahuji zvedák a snažím se najít kousek nerezavého místa, kam bych ho strčila. Sakra, kdo mi sebral špičaté kleště na povolení pojistného šroubu na elektronech? Začínám lehce panikařit. Rvu do šroubu tužku, samozřejmě ji zlomím. Vedle paní vychází z domu. "Nemáte špičaté kleště nebo nůžky?? Za chvíli v Polsku startuji na závodech!" Paní mi asi moc nevěří, přesto se jí mě zželelo. Burcuje celý barák, chlapi bohužel nejsou doma, aby mi někdo pomohl. Malý vnouček přináší své špičaté kleštičky na navlíkání korálků. "To je ono, přesně tyhle potřebuji!" Moc sice nedoufám, že ta rezerva "na dojetí" bude po pěti letech ještě nafoukaná, no co už ale. Paní zalarmuje i souseda a ten přichází na pomoc. Jsem rozhodnuta dojet za každou cenu. Co na tom, že s rezervou na dojetí bych správně měla sjet z dálnice na nejbližším sjezdu a já mám před sebou 50 km? Co na tom, že s ní můžu jet max asi 60km/hod a já potřebuji 120? Co na tom, že je průměr 14 a já má ostatní kola 15? Co na tom, že je vyfouknutá? Hm, přes to vlak nejede. Pán mi doporučuje rodinný pneuservis 500m odtamtud. Je 20. hod. Ploužím se k němu po třech kolech, zavírají zrovna vrata. "Prosím, za chvíli startuji.." Děda běží co to dá domů a volá posily. Za půl hodiny mám kolo opravené, přezuté a chtějí jen stovku! Nechávám dvě. Jsem prostě dítě štěstěny. I cestou na Horskou výzvu na Šumavě, když mi auto 10 km před shromaždištěm přestalo úplně brzdit a já brzdila už jen ruční, motorem a očima, jsem natrefila na pumpě na servisáky na kafi, kteří mi prasklou brzdovou trubičku vyměnili. Někdo by si možná mohl pomyslet, že mám vlastě před závodem s autem smůlu, ale já myslím, že mám štěstí na dobré a ochotné lidi a auto tak vlastně postupně opravím. V Bielsko Bialej se párkrát svoji československou polštinou zeptám a v 21.45 dorážím na místo.
Prezentace je v konferenčním sále v luxusním hotelu, v recepci kožená křesla, no to chci vidět těch já nevím kolik stovek závodníků, až se jim sem vrátí v zabahněných botech. Při kontrole povinné výbavy mi chybí rohlík, tak se pro něj vracím do auta. Chtějí po mě sice 150 Zlotých za platbu startovného na místě, tolik ale nemíním dát, byla jsem přihlášená předem včas, tak to ukecávám na 70. Jídla moc neberu, na stránkách mají vypsané menu, to snad budou hody! Na číslo si přidělávám profil trati a dostávám ještě kartičku s barvou turistických značek, po kterých máme běžet.


Je zima, počítám tak 5 stupňů, k ránu má být 1. K dvěma trikám s krátkým a cyklorukávkům oblíkám ještě vestičku a dělám dobře. Start je po osvětlené sjezdovce vzhůru. Žádné zahřívací kilometry! Jsem překvapená, že se to moc rychle nerozbíhá, to není jak u nás, když špička vystartuje jak na desítku. Sjezdovka není dlouhá, a teď nás čeká asi 7 km stoupání na Klimczok. Kupodivu sklon je běhatelný, tak se snažím držet své poklidné tempo a nepřejít do chůze. Po pár km mě předbíhá žena v doprovodu třech mužů a ještě si vykládají. Lehce závidím, nikoho tu neznám, ve dvojici s Kristýnkou je to příjemnější. Nehoním se s nima a jdu si svoje. Jsem zvědavá jestli udrží tempo i za 30km. Jestli jo, je fakt dobrá. Vrchol nás vítá v 1117 metrech, startovali jsme ze 420m, z trasy jsou krásné výhledy do osvětlených měst pod námi. Se značení jsem naprosto v šoku. Reflexní pásky snad co 30m, na křižovatkách snad na každém stromě i na zemi. Paráda! Z toho by se mohli u nás někteří poučit. Ovšem nechval dne před večerem a organizátora před cílem. Seběhy jsou docela kamenité, na tom se snažím nahnat nějaké minutky a dole na občerstvovačce tu smíšenou čtverku dobíhám. Je vidět údiv a tak rychle vyrážejí dál. Hodím do útrob taky jen pár sušenek, najím se až na 25 km a snažím se z nich nespustit zrak. Ve stoupání mi však opět mizí, dnes se mi jde hůř než jindy. Co se děje? Hrdlo mám ztažené, zkouším pár popěvků do re mi fa a nic nepomáhá, nějak se nemůžu rozdýchat. Jsem na 20 km a cítím se jak po horském maratonu. Něco je špatně. Něco s mým tělem, co si hlava stále nechce připustit. Do háje! Tak běž trochu rychleji! Připadá mi, že se šinu jak šnek, ale nikdo mě nepředbíhá a já na další občerstvovačce opět docvakávám tu čtveřici. Chci se najíst, ale je tu jen na zemi voda a ionťák. Asi to bude jen nějaká narychlo vložená mezistanice, doufám. Začínáme znovu stoupat a vidím, že už se mi moc nevzdalují, to mi vlévá optimismus do žil i přes můj přidušený stav. Na třicátem si už je beru postupně jednoho po druhém. Jako poslední předbíhám tu ženu, pořád se otáčí na ty svoje parťáky, asi se jí nechce v tu noc jít samotné, mě taky ne, ale co nadělám, když už závodím, a nikdo kolem nemá stejné tempo. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, jen tajemná noc plná divných zvuků, stínů a neviditelných očí zvířat, které mě určitě sledují. Cesta se vlní po hřebeni, hvězdy zářivě svítí a do toho se z hlubokých lesnatých údolí pode mnou ozve strašlivý zvířecí ryk, nesoucí se široko daleko až tuhne krev, teda přinejmenším mi ano. Hrdlo se ještě více sevře, mám v čerstvé paměti setkání s medvědy před pár týdny. Ach jo, proč jsem tu sama, proč musím běžet tím směrem odkud se TO ozývá?? Ale v úsilí nepolevuji, přece mě ta ženská znovu nepředběhne. Určitě to bude jen jelen, jen jelen v říji. I když, taky si nepřeji ho potkat, co když dlouho neměl žádnou laňku?? A já tady tak sama...Snažím se všechno kolem vyplašit, do zpěvu mi není a tak občas zařvu do lesní temnoty: "Teď jdu já a nechci potkat žádné zvíře!" A podobně duchaplné nesmysly. Konečně třetí občerstvovačka na 40 km. Tady se trasa dělí, kdo chce, může jít tu kratší 55km. Ovoce žádné, nějaké sladké buchty, krekry, houska se sýrem a překvapením jsou gely a Powerbarka. Dolívám do camelu teplý čaj a hned vyrážím. Koho to napadlo s těma grahamovýma houskama? Másla málo a drsná mouka mi hobluje hrdlo. To nedám. Vyjídám z ní aspoň sýr a housku věnuji milým zvířátkům. Naštěstí mám v záloze svůj rohlík, ale ten si raději nechávám jako železnou zásobu.


Začíná nejhezčí úsek, přes různé Magurky, na travnatém hřebeni s kamenitou pěšinou vidím před sebou dva, jakmile mě zahlédli tak přidali a tak se to táhne několik kilometrů. No aspoň nejsem úplně sama, a snad jsem i na správné trati, značení značně prořídlo. Noc ztrácí svojí sílu a objevují se první paprsky slunce, obloha růžoví, pod náma se válí cáry mlhy a kolem vrcholků obláčky mraků, namrzlá tráva lehce křupe pod nohama. Musím zastavit, abych si tu chvíli užila. Kvůli tomu stojí za to běžet! Opravdu? Vkrádá se do mě stín pochybnosti. Nemohla jsem si vylézt jen tak na kopec před barákem?


Jsem kousek za půlkou a cítím se unavená jak v cíli. Do běhu ani zpěvu mi moc není. Prostě když hlava nemá rozum, tak si tělo z pudu sebezáchovy řeklo dost. Za čtyři měsíce jsem absolvovala osm trailů od maratonu až po stovku, jsem prostě přetažená. Konečně seběh. Ne že by mě z těch šutrů nohy nebolely, ale míň se trápím, než do kopce. Už mám docela hlad, těším se na slibovanou polívku. Jo, slibem neurazíš! Tak se spokojím s těstovinama s omáčkou. Vybíháme čtyři, polsky trochu rozumím, ale nemluvím, tak se snažím tou svou československopolsko ruštinou. O čem to mluví do šlaka? Jaký nebieski šlak? Jo modrá značka! Ale dle rozpisu máme jít po žluté a pak serpentinama po silnici. Ale značení míří po modré, no nakonec vyjdeme na stejném vrcholu, tak to neřeším. Čeká mě nejnepříjemnější stoupání na nejvyšší vrchol trati Skrzyczne 1257m. Visím na hůlkách, krok, vydýchat, krok, vydýchat...Vítr dost fouká, začalo lehce krápat, pouští se do mě zimnice. Vytahuju MP3 a větrovku, je to zlé, už se mi nedaří zahřát ani do kopce. Ale každý kopec má někde svůj vrchol a i tento. Ale kde a kudy? Kluci mi utekli, jsem zase sama. Z mlhy se jako přízraky vynořují nějací dělníci. Prosze pana, czy tutaj biegli zavodnicy? Jen pokrčení ramen. Niebieski šlak? Hurá, nakonec mi tu modrou ukazujî. Tak kolem sjezdovky až dolů. Přibíháme asi do nějakého turistického městečka. Všude spousty lidí, obchůdků, no a na občerstvovačce zase akorát pití a krekry. Tentokrát i slané. Snažíme se vymotat z uliček, ale stoupá se a tak už jsem zase sama. Najednou značení ze všech stran a skoro na každém stromě. Tak kudy? To si snad někdo dělá legraci? Ptám se okolojdoucích, ti neví, ale okolopotácející se opilec mi radí. Nemám chuť se s ním vybavovat, tak chvíli bloudím, naštěstí mají chataři mapu, nějaká pánská jízda, lákají mě, ať zůstanu, nabízejí jídlo, pití...Nerada odolávám a konečně vyrážím snad správně. Po černé. Ztratila jsem asi čtvrt hodiny a míjím toho opilého. No, měla jsem ho poslechnout. Nechce se mi běžet, žádní závodníci kolem, připadám si jak na vycházce. To není možné, ty kilometry se nějak prodlužují! Už dvě hodiny jdu sama. Jé, ahoj! Radostně volám na kluka, kterého dnes vidím už po třetí a přitom mě vždycky předbíhal! Poslední občerstvovačka překvapila, mělo být jen pití, ale je i čokoláda a banány. Předbíhá mě nějaká mladá slečna s klukem. Nehoním se s ní, ale aspoň mě to vybičuje opět k úsilí a přeřazuji ze šnečí I. na šnečí II. Dávám si Turbosnack, nějak se nahoru vyškrábat musím! Na vrcholu je rušno, lidi sem tam povzbudí, teď už jen pár km po slušné cestě ke sjezdovce, dolů a hurá jsem v cíli, druhá žena, v čase 13.47 hod. Někdo s GPS má naměřeno místo 85km 94km a to odečetl bloudění. Jsem šťastná, ani ne tak z výsledku, jsem devátá celkově, ale že už to mám za sebou a teď budu dlouho odpočívat! Už ani nejsem překvapená, že v cíli není jídlo, jak slibovali, ani medaile a diplomy. Těším se na vyhlášení, předtím mě však ještě chtějí diskvalifikovat, že jsem si zkrátila cestu po té modré a nešla serpentinama po silnici, nakonec ale berou moje vysvětlení, že tam bylo značení, které však patřilo jiné trati, ale bylo stejné, jako naše. Na Facebooku závod dost zkritizovali, pořadatel si sypal popel na hlavu, tak snad příště. Ty hory si krásný závod zasloužî!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 carington carington | 14. října 2013 v 20:04 | Reagovat

Kláro jste skvělá,fandím Vám.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama