B7 podruhé

16. září 2013 v 21:50


Druhá B7
Co si vzít k jídlu? Jsem už přejezená všech těch energy a musli tyčinek, gelů a ionťáků. Inspiruje mě diskuze na FB a večer se pouštím do pečení placiček s chia semínky. Trošku upravuji recept, všechno voní, otvírám troubu a místo krásných placiček nevzhledná jednolitá mokrá placka. Tak to ne. Shrnuji tu vlhkou rozteklou hmotu na hromadu, zahušťuji vším možným a znovu tvaruji placičky. Je 22 hod. Nechtěla jsem se před B7 vyspat? Nestresuju. Nestíhám jako před každým závodem. Manžel je pryč, takže ještě navařit dětem na 2 dny, rozdělit úkoly a hlavně nikdo mi při závodech nevolejte! Mami, kde je ta strouhanka? Jak dlouho se řízky smaží? Mám je trochu moc hnědé, co s tím? Příště volat jen v akutním ohrožení života! Vlastně ani to ne, máme přece 112. Placičky už mají jasný tvar a voní tak, že přilákaly ze svých brlohů i děti. Zachraňuji aspoň čtyři. Snad nám s Kristýnkou přijdou vhod. Jako poslední záchranu ještě mažu rohlík s máslem, sýrem a salámem. V pátek jsem ještě v práci, šetřím dovolenou, takže se scházíme s Kristýnkou na prezentaci až před odjezdem vlaku. Frenštát už žije vším tím ruchem, závodníci vypadají tak jistě a zkušeně až dostávám trému. Ještě se zašklebit do ksichtovníku a jdeme s davem na nádraží. Cesta vlakem je dlouhá, obě vytahujeme uvařené těstoviny a probíráme strategii. Hlavně nepřepálit začátek!. V Třinci už to vře. Zdravíme se se spoustou známých, všichni vypadají v pohodě, jako by nás čekala nějaká afterpárty. Chytá nás zima a hlad, start se blíží, tak ve frontě v Albertu trénujem předbíhání Hobbîků na Ropici. Zleva, promiňte, děkuji...tlačíme do sebe koláčky a sebe na startovní čáru. V klidu ...Říkám. Prostě to obejdeme zepředu a postavíme se až k Lopraisově tatře. Tam už vidíme všechny naše borce, letos to bude o místo na bedně drsná bitva. Snažíme se procpat zepředu aspoň do třetí řady, ať nás špička neušlape, ale šiky jsou semknuty, třítisíce lidí za náma, tak budeme muset holt běžet už zpočátku rychleji. Klepu se zimou a vzrušením. Už, ať už vyběhneme! Vřava sílí, stroboskopy blikají, startovní čára se halí do kouře z dýmovnic, srdce buší, hole tlučou do chodnîku, 10..9..8.. a start!!! Klušem za Tatrou pod první sjezdovku. Užívám si fandění okolostojících. Co si tak asi myslí? Možná to samé, co já, když jsem se před dvěmi lety přišla podívat na start do Frenštátu. Blázni! Začínáme stoupat. Já pomalu, potřebuju asi hodinu na zahřátí a kopce směrem nahoru nejsou zrovna má silná stránka. Cítím stehna, někteří mě předbíhají a Kristýnka si vepředu s někým klidně švitoří. Doufám, že se nahoře najdem. Nadávám si, proč jsem si přes sezónu naplánovala tolik závodů a nešetřila se na B7. A minulý víkend ten běžecký trénink s medvědy v Kremnických vrchách mi taky odpočinku moc nedopřál! Konečně vrchol a seběh do Řeky. Spousty kořenů, kamenů a větví na zemi moc rychlý postup nedovoluje. V Řece loknem vody a hned míříme vzhůru po sjezdovce. A tak to bude celou cestu jen v drobných obměnách. Prostě nahoru a dolů.



Žádné nezáživné dlouhé roviny. Konečně za mnou a strojově klušem traverzem pod Ropici. Jsme tu asi rychleji než loni, dav Hobbíků ještě nevypadá úplně jak prvomájový průvod. Sice předbíhání postup zpomaluje, ale aspoň se cítíme tak nějak rychlejší. Sbíháme na Morávku. Rychle dotankovat ionťák, pár melounů se solí, do ruky banán a už vycházíme vstříct třetí sjezdovce. Jdu co to jde a Kristýnka zase v družném hovoru. Slibuji si, že už fakt začnu s těma dřepama, žabákama a kdoví s čím ještě, jen ať ty nohy posílím. Travný nemám ráda, strašně se táhne. Odpojujeme se od Hobbíků a míříme na vrchol. Kontrola žádná, tak rychle dolů. Chodník je kluzký, ale adidasky drží. Z kopce předbíháme ty, co nás do kopce. Konečně si užívám seběhu. Drtím to po kamenech, adrenalin stoupá, stačí jedna chybička a budu se válet nebo to odnese kotník. Kristýnka mě musí krotit. A jsme v Krásné. Rychle to utíká, uź jen můj nejoblíbenější kopec a skopec a jsme v půlce! Pro rozptýlení s Kristýnkou probíráme všechno možné a výškové metry rychle ukrajujeme. Dole jsem si dala gel, no nic moc, zátěž je velká, uvažuju jestli budu zvracet nebo se to vstřebá. Ještě sjezdovka a jsme na Lysé. Nečekaně brzy, ještě nezačalo svítat. Vstřebalo se to. Kdysi jsem tady jezdila jak domů. Aspoň dvakrát týdně na skialpech, přes léto na kole. Člověk tady všechny znal. Z Horské, meteorky, vysílače, obsluhy chat...Narozeniny jsem slavila jen na Lysé. Už začínám sbíhat, Kristýnka však dlouho na Lysé nebyla, tak se vracíme, abychom se pro štěstí dotkly Hladícího bodu na kamenné mohyle. Vychutnáváme si pohled na osvětlené městečka dole pod námi, v dáli svítí Frenštát, už se vidím doma. Leze mi na nervy cinkající lžíce v batohu, kterou jsem měla na těstoviny do vlaku, představuji si, jak mi ničí sklo brýlí nebo čelovky. Já ji snad vyhodím! Nakonec se smějeme představě, jak si na polívku na občerstvovačce vytáhnu svoji lžíci. V seběhu trochu zvolňujem a kecáme. Kameny jsou všude, velké, malé, špičaté, jsme na tento terén ale zvyklé. Pro ty co nejsou z Beskyd to však musí být kruté. Na asfaltce dobíháme kámošku v hobby mixu. Oni už tady ?? Děsím se. Buď jdeme tak špatně nebo ona tak dobře. Naštěstí B je správně. Přesto nás to vyburcovalo zase k závodění. Pár chlapů se nás snaží udržet, ale všechny jsme setřásly. Na Ostravici je větší zima než na Lysé. Těším se na teplou polévku a teplé záchodové prkénko. Kristýnka bere polívky pro obě, posezení na záchodě mi muselo stačit a tak s kelímkem v ruce vyrážíme na Smrk. Rychlý postup nás zahřívá a za chvíli jsme pod schody nad Holubčankou. To se zase budu trápit! Naštěstí nejsou dlouhé. Užíváme si svítání a kocháme se výhledy. Obě už nás bolí žaludky, těšíme se na čistou vodu ze studánky. To je blaho! Už žádný ionťák! Dvojička za náma nemá k vodě důvěru, jejich škoda. Asi jsou zvyklí jen na kohoutkovou. Nebo snad balenou? Voda je ledová a chytáme trochu křeče do žaludku. Míjíme pomník Lennona a Palacha a za chvíli jsme na vrcholu. Před měsícem jsme tady s manželem tábořili a vyhlíželi padající hvězdy. Aspoň jedno přání! Dlouhý seběh na Čeladnou mi vyhovuje, konečně dám nohám trochu vydechnout. Rychle doplnit vodu, banán se solí, meloun už taky nemůžu ani vidět, vytahujeme svoje rohlíky a vzhůru po táhlé asfaltce. Pouštím mobil a čekám sms se zprávami o pořadí. Na Lysé máme náskok asi 40 min, což nám klidu moc nepřidá. Nasazujem strojové tempo, zabírám holema co to jde, ještěže mají karbidové hroty, tak se do asfaltu pořádně opírám, sice to příšerně klape, ale účel světí prostředky. Jsme na Čertově mlýně. Tady velím v seběhu zpomalit, jeden večer začátkem léta při tréninku jsem si tady zvrtla kotník, trapas, musela jsem volat Horskou službu. Naštěstí se to obešlo jen s 4 týdenní ortézou. Na Pustevnách nás povzbuzují známí, je to příjemná psychická vzpruha. Cítíme blízkost Frenštátu, ale vím, že to ještě bude bolet. Seběh už není co býval, žaludek by rád něco slušného do žaludku, hlavě už se taky nechce myslet. Bavíme se počítáním, do kolika bychom tak mohly být v cíli. Kdyby to tak vyšlo pod 16 hodin...Ve stoupání mi pípá sms. Že by už další holky prošly Ráztokou?? Makáme! Nezastavujem, není čas vyjít z tempa! Až na hřebeni. Nervózně vytahuju mobil. Manžel :" Miluji Tě " Jsou chvíle, kdy bych vraždila!



Na Radhošti chvíli hledáme kontrolu, tak asi nic. Rozbolavělé žaludky trápí hlad, málo co by ale přišlo k chuti. Vytahuji tajnou zbraň, své chia placičky. Převalujeme v ústech dlouze každé sousto, vše se už těžce polyká, ale získáváme trochu chybějící energie. Na Pinduli se obě s chutí pouštíme do rohlîku se salámem, konečně něco nesladkého. Další holky jsou daleko, v tempu však nepolevujem, zase se honíme s časem. Osmý kopec Javorník se prý na Beskydské sedmičce nepočítá, ale vím z loňska, že bude nejnáročnější. Kristýnce ten salám zajezený gelem nesedl a trápí se. Z asfaltky nás čeká ten nejprudší krpál. Nechápu, kde ti kluci, co nás předbíhají, berou tu sílu v nohách! Konečně poslední vrchol! Za mohutného povzbuzování sbíháme dolů. Proč by to mělo jít po značce, když může organizátor Libor využít tu nejprudší zkratku, že? Znám tu každý metr a tak hlásím Kristýnce, co nás ještě čeká. Užíváme si poslední finiš na náměstí za obrovského povzbuzování. Jsme první ženská dvojice v cíli, šťastné a maximálně spokojené s časem 15:26 hod. Organismus se uvolňuje, je horko a jdou na nás mdloby. Usteleme si přímo na dlažbě, Kristýnka usíná a já doplňuji ionty pivem. Ještě asi tři hodiny si v ležící poloze vychutnáváme tu báječnou atmosféru, směs vyčerpání, bolesti, silných zážitků a štěstí. Díky všem, co nám drželi palce, adidasu za funkční vybavení a Alpisportu za Fizanovou oporu.


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Canis lupus Canis lupus | Web | 28. ledna 2014 v 6:13 | Reagovat

Začal jsem si sbírat informace o tomto závodě abych vytvořil článek na svůj blog, kde se zabývám Beskydyma a čím dál tím víc o tom sbírám materiály, tím víc mě zaráží jak hlavní koordinátor tam porušuje zákony o ochraně přírody a podle mnoha slov lidí i co to běželi, že úkolem toho závodu je pouze vydělat pana Uhra, který údajně se odmítá dohodnout s správou CHKO Beskydy co se mí a co ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama