Podzimní ponitranská 100 9/2012

7. února 2013 v 20:52 | Klára Rampírová

Po večírku a čtyřech hodinách spánku vyrážím v sobotu 21.9.2012 o půl druhé ráno směr Nitra. Předsevzetí dostatečně se vyspat na tak dlouhý běh aspoň předchozí noc vzalo za své, když jsem v práci místo v 15 hod. musela končit až ráno ve 2.30 abych v 6.30 již byla zase v plné pohotovosti. No nic, únava je dobrá příprava na adventure závody, kde se nespí i několik dní. Po několika přestupech vystupuji v Nitře a spolu s dalšími mířím na start. Nad městem se v ranním slunci vysoko tyčí první vrchol trasy s pro mě zlověstným názvem Zobor. Na prvním ročníku se nás schází asi 130, z toho odhaduji tak třetina až polovina běžci, jinak turisti. Na nultém ročníku byli běžci dva a turistů myslím 33. Beru do baťůžku jen to nejnutnější, na občerstvení prý nemáme moc spoléhat, takže dvě bagety se salámem , nějaké energetické tyčinky, gel, do camelu litr ionťáku, MP3, tenkou větrovku a náhradní tričko. Turisti vyrážejí natěžko. Pár dní jsem řešila jaké vzít boty, když v reakcích na minulý ročník se psalo, že je to hodně skalnaté a kamenité. Nakonec jsem stejně zvolila osvědčené lehké trailové tenisky. Však u nás v Beskydech je také kamení dost, tak jsem zvyklá. Nevím jaké mám zvolit tempo, je to můj druhý dlouhý závod v životě, první byl dva týdny předtím Beskydská sedmička.
Jediné co vím je, nepřepálit začátek! Takže rychlé tempo prvních dvaceti po výstřelu v sedm ráno mě nechává naprosto klidnou. Předbíhají mě další, i holky, ale nenechám se rozhodit. Přece se na prvním kopci nespotím! Čeká mě ještě 105km a 4000 m převýšení! Limit je 28 hod., snad to za 17 dám. Než svým klidným tempem vyběhnu nahoru, pár už jich mám zase za sebou. Na tak strašidelné jméno je to krásný kopec. Kochám se výhledy a přírodou. Úplně jiná krajina než v Beskydech. Samé listnaté lesy, postupně se barvící do podzimních barev, nádherné rozsochaté duby, spousty travin, měkký hliněný podklad, docela mírné sestupy. Na rovné lesní cestě předbíhám další dva, nekoukám pod nohy a hážu před ně ukázkovou šipku. Chybí jen ta voda. Otřeseně si sedám, chtějí mi pomoct vstát, ale nedám se. Z kolena teče krev, musím to rozdýchat. Oprašuju se a po pár stech metrech dávám druhý pokus o předběhnutí, tentokrát bez ztráty kytičky. Probíhám malebnými vesničkami, lidi mávají a někteří si ťukají na čelo. Následují dlouhé přeběhy po asfaltu, které mi nijak nevadí, z jarního maratonu v Praze jsou nohy zvyklé. Na první občerstvovačce v Kostoĺanoch p. Tribečom doplňuji vodu a lepím začínající puchýř. Čeká mě stoupání na Velký Tribeč. Vyrážím spolu se znalcem trati Martinem. Chvíli kecáme, ale v prudším stoupání se mi začíná vzdalovat. Škoda, toho bych se měla držet, ať nemusím koukat do mapy. Funím do kopce co to jde, ale vše marné. Začíná mě předbíhat někdo další. "Hi". Tak to asi tuzemec nebude. Na noze nalepená dánská vlajka. Jak ten se tady dostal?? Aspoň mám nad čím přemýšlet a chvíli nemyslím na prudké stoupání. Vrchol se blíží a hurá! Martin je ještě tady. Opisujeme z rozcestníku kontrolní heslo a spolu s Dánem vyrážíme dolů. Dán se snaží trhnout, ale po chvíli bloudí a tak na nás čeká. Trasa sice vede téměř stále po červené značce, která však v nečekaných chvílích aby nás zmátla zrádně z krásných cest uhýbá na neznatelné pěšinky, takže nebýt Martina, dávno bych bloudila. Mám dobrou náladu, přede mnou je již jen jedna žena, ale když jsem viděla její rychlost v kopci, ani mě nenapadlo se s ní honit. Za Tribečem se krajina mírně vlní, kolem se pasou stáda krav a koní, s Martinem máme spoustu témat k hovoru, tak cesta rychle utíká. Dán zase nasadil tempo a drží se stále 50 m před náma. On přejde do kroku, my přejdem do kroku. On se rozeběhne, my musíme taky. Blíží se Jedlové Kostoĺany na 55km, tu lehčí půlku máme za sebou a jsme téměř v šoku z času 6.50 hod. Kde ale nastoupáme těch 4 tis.m? A kde jsou ty avizované kameny? Obávám se druhé poloviny. Martin si dává párky, já je věnuji jinému hladovci, můj rozbolavělý žaludek by je asi dlouho neunesl. Dala bych si teplý vývar. No nic, lížu sůl, zapíjím teplým čajem a snažím se představit chuť polívky. Voláme na Dána a společně vyrážíme.
Pokouším se rozptýlit anglickou konverzací a přinutit mozek nemyslet na unavené nohy. Konečně se dozvídám, co tady vlastně dělá. Žádná dovolená, služební cesta nebo návštěva známých. Na Slovensku se mu líbí, u nich je prý hrozně nudná krajina, samá rovina, tak sem přiletěl jen na tento závod. Děláme si legraci, jak postupovat, až potkáme medvědy, kteří se zde údajně vyskytují. Troufám si udělat na mobil jednu fotku a zastavuju se. Martin mě dobíhá a Dán mizí v dáli. Vždyť to byla jen minuta! Nadávám si dalších několik kilometrů, když ho nemůžem dohnat. Nemá nás teď kdo povzbuzovat k většímu úsilí. Jo, tady se počítá každá minuta. Za běhu jím, piju, převlíkám se, čůrat nejdu, ono se to snad vstřebá. Před náma táhlé klesání po hlavní silnici na poslední občerstvovačku ve Velkém Poli na 71 km. Natahuji krok a kluci se mě snaží udržet. Vidím před sebou skupinku čtyř běžců, tak ještě zrychluji. Je to dobrá taktika. Já kvůli nim musím přidat do kopce a oni kvůli mně z kopce. Na občerstvovačce se všichni potkáváme, doplňuji ionťák, na chleba ze sádlem nebo nutelou nemám ani pomyšlení. Beru hroznový cukr, do ruky svou bagetu se salámem a vyrážím jako první na Vtáčník. Však oni mě do kopce doženou. Rozcestník ukazuje 4 hod, jestli to za 2,5 stihnu, tak ještě bude světlo a já se budu moct kochat krajinou. Čeká mě 15 km, předpokládám dlouhé mírné stoupání. Ale ne, tady opravdu není jak v Beskydech, že když se jde na kopec, tak je to pořád nahoru. Překvapují mě prudké stoupání prostřídané rovinami s následnými seběhy, kde ztrácím těžce nastoupanou výšku. Předchází mě s úsměvem čtveřice z občerstvovačky a dochází moji parťáci. Na hovor už nemám sílu, opírám se do hůlek a těžce stoupám. Dán se vzdaluje, Martin solidárně zůstává. Srdce se snaží vyskočit z krku a nohy odejít někam za lepším. Žaludek už dávno rezignoval. Chci nasadit poslední záchranu, ale trvá to dlouho, než je vhodný terén, abych mohla sundat hůlky a pustit si MP3. Horkýže Slíže buší do uší, texty neznám, tak se skoro kácím smíchy: " Prestal nám rásť rododendron, sere ma to, nervy mám". Bude to ještě dlouhé. Slíže skončily a začíná Hegerová. Do háje! Potřebuju něco rychlejšího. Není však čas sundat hůlky, vyndat s kapsy MP3 a přeladit. Takovou blbost jak s tím focením už neudělám. Stačí půl minuty, oni někam zahnout a já budu bloudit. Vtáčník má přes 1300 mnm, čekám horské prostředí, ale připadám si jak v 500 mnm. Krásné chlupaté žlutozelené traviny, barevné keře, listnaté stromy. Probíhám kolem pěkných skalních útvarů, konečně zase rovina a můžu se vydýchat. Kdepak. Jdu rychlou chůzí a přesto mě dlouhými kroky předchází kluk, kterého jsem předběhla asi na 30 km. To se to tak někdo má s dlouhýma nohama! Přecházím do indiánského běhu a snažím se ho držet. Deset kroků klus, deset kroků chůze. A stále dokola. Překvapuje mě, že se dokážu po zastavení opět rozběhnout. Poslední stoupání a potkávám se s Martinem a Dánem na Vtáčníku. Super! Ještě je vidět a já si prohlížím večerní ztichlou krajinu. Je půl sedmé večer, začíná být chladno, na cestě jsme skoro dvanáct hodin, zbývá 20 km a asi tři tisícové vrcholy. Oblíkáme bundy a nasazujeme čelovky. Konečně se dočkávám i kamenitého prudkého klesání. Paráda, to znám z Beskyd a nijak mě to nevyvádí z míry. Dobíhám Dána, který na mě čeká. Vytahuji sluchátka z uší. Co je? Prý jestli jsem slyšela ten hrozný řev medvěda. Uklidňuju ho, že to byli určitě jeleni, anglicky nevím, tak se snažím naznačit parohy. Pochopil moji pantomimu, ale už se ode mě pro jistotu nehne. Ó, že by mě chtěl chránit? No nevím, jestli si to nevykládám jinak. Jsem už utahaná a medvědi jsou mi totálně ukradení. Těším se do cíle. Cpu si zase sluchátka do uší, ať raději žádnou zvěř neslyším. Jsme opět všichni tři pohromadě a mlčky, každý se svýma bolestma, klušem. Co to? V dáli vidíme světla čelovek. Tep s adrenalinem stoupá. To jsou ti čtyři z poslední občerstvovačky! Nemyslíme na únavu a přidáváme. Z kopce jsem opět první, nasazuji křečovitý úsměv a s výrazem z nedělního rodinného výletu je předbíhám a kluci za mnou. Snad je to demoralizovalo. Běžím nocí jak splašená srna, Dán se mě drží, ale Martin zůstává pozadu. Pěšina se těžce hledá v napadaném listí, značky na stromech jsou vybledlé, dochází mi baterky a začíná pršet. Nemůžeme najít značku, tak čekáme a všichni nás dobíhají. Do cíle odhaduji dvě hodiny, musím se najíst, v tomto tempu bych to bez cukrů nevydržela. Než najdeme značku zhltnu energetickou tyčinku, ve stoupaní nasazujeme strojové tempo a vzdalujeme se jim. Počítám, že bychom to mohli stihnout do 21. hod., což mě vybičuje k vysokému tempu. Mít druhou náročnější půlku stejně rychlou jako první? S tím jsme ani ve snu nepočítali. Čeká nás poslední stoupání na Velký Grič a z něho popisované kamenité klesání. Za chvíli jsme na vrcholu a v duchu lituju pořadatele na kontrole, kteří tam v tom dešti a chladu budou do rána. Ještě měním baterky, loučím se s klukama, že se to pokusím stihnout a mít tak celkový čas 13.59 hod. a ne něco po 14. Hod.
Teď už závodím je s časem. Sestup je opravdu kamenitý, po dešti kluzký a částečně vede korytem potoka s napadanými větvemi. S takovou to nedám, lituju v duchu. Cesta se naštěstí mění a posledních pár kilometrů do Handlové je šotolina a asfalt. Předbíhám kluka s dlouhýma nohama, až se za mnou práší. Za pár minut devět. Nemám už sílu zrychlit. Už jen proběhnout náměstí ! Povzbuzovaná ostatními vpadám do dveří relaxačního centra. Já mám na hodinkách dvě minuty po deváté, pořadatelé šest. Škoda. Ale ne! Startovalo se o osm minut později, tak mi je odečítají a já se dostávám na čas 13.58 hod.! Skáču radostí bez sebe a objímám se s Martinem, který doběhl kousek za mnou. Padám do křesla, dostávam pivo. Po půl hodině se zmátořím a zajímám se kolik mi to ta první holka dala. Jaká první? Ty jsi první! A před Tebou jen čtyři chlapi. Znovu vyskakuji z křesla a křepčím vítězný tanec. Jsem maximálně spokojená! Padám únavou na spacák v tělocvičně. Po hodině se budím, snad kromě vlasů a zubů mě bolí všechno. Jo, jo, hlava přinutila tělo jít asi nad své možnosti. Chce to víc tréninku! Bolest mi nedovolí usnout, v pět ráno už to nevydržím, balím a vycházím na vlak. Proč jen musím třikrát přestupovat? Proč nemůže být přestup na stejném nástupišti, ale musím podchodem?? A proč ve Vrútkách nemají jezdící schody??? Na oběd jsem doma jako na koni a do večera se nehnu z gauče. Ale stálo to za to!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spidla Spidla | 17. dubna 2014 v 20:01 | Reagovat

Klobouk dolu, jsi proste skvela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama