Náročná LH24 1/2013

8. února 2013 v 18:33 | Klára Rampírová

Náročně krásná, krásně náročná LH24



Tak a je to tady. 26. ledna 2013 v 11.00 hod. stojím s dalšími skoro sedmi sty závodníky v Ostravici na startu extrémního vytrvalostního závodu " ADIDAS 24 hodin na Lysé hoře". Nevím, jestli se víc bojím nebo těším. Ještě loni jsem bezmezně obdivovala účastníky prvního ročníku, kteří měli to odhodlání se vydat vstříct znovu a znovu pokořit Lysou horu, nejvyšší vrchol Beskyd a to ve sněhu, mrazu, větru, dnem i nocí a snažit se tak překonat sebe sama a bojovat s únavou, bolestí, zimou a vlastní vůlí a nevolí.

Ta představa byla pro mě čiré šílenství. Ale rok se sešel s rokem a teď mezi těmi nadšenci stojím i já s ambicemi absolvovat osm kol o délce kola přibližně 12 km a převýšení 800m. Chuť se přihlásit zrála postupně a nenápadně. Přihláškou na dubnový pražský maraton. Když už trénuju na takovou vzdálenost, to už bych pak mohla trochu přidat a zkusit v létě horskou 60 km dlouhou Hostýnskou osmu, a když už tak už, přihlásím se i na 95 km Beskydskou sedmičku v září. Kupodivu vše šlo, tak těch 10 km navíc na Ponitranské 100 už mě snad nezabije, a když připočtu už jen 15 km, tak si v listopadu troufnu i na 125 km 5BV a pak už jen v prosinci s trochou mrazu zvládnu i 125km Pražské stovky no a odtud k LH 24 už je jen pár tisíc metrů výškových navíc a je to.

Nervozita stoupá, už ať je odstartováno! Prohlížím si obdivně Dana Orálka, našeho nejlepšího ultramaratonce , vypadá tak skromně a nenápadně, a tipuju, jak se tady s těmi kopci asi popere. Prohodím pár slov se soupeřkami a stavím se někde doprostřed startovního pole. Nemám chuť být ušlapána, neboť někteří určitě vyrazí, jako by první kolo bylo i jejich poslední. No možná pro někoho jo. A taky určitě budou mít rychlejší tempo dvojičky, kteří se v kolech střídají. Já jdu sama za sebe, ať zjistím, na co mám! Borci se řadí, dobromyslné pošťuchování, Libor má krátký proslov a start!

Hlavně nepřepálit začátek! No jo, vždyť se snažím, odpovídám svému rozumnějšímu Já. A lehce klušu, ačkoliv jsem si předsevzala, že do kopce jen půjdu. Stoupání je mírné, za transformátorem už jako většina přecházím do kroku. Startovní ruch se uklidnil, už je slyšet jen zrychlený dech a křupání sněhu pod stovkami podrážek. Po chvíli z červené odbočujeme do lesa na příkrou zkratku. To bude nejtěžší úsek. Tady to znám, několikrát jsem tudy sjížděla na skialpech. Za chvíli se napojíme na červenou a tam se už vydýchám, uklidňuju se. Cože? Šálí mě zrak? Kam ti lidi jdou? Červená přeci vede doleva a ne skoro kolmo vzhůru! Jo, tuhle zkratku taky znám z lyží, ale nikdy se mi nechtělo po ní jít nahoru. No, teď mám možnost si to několikrát užít. V dalších kolech to tady bude boj o život nejen kvůli strmosti, ale i ledu ukrytému pod pár centimetry sněhu. Ve vyšlapaném korýtku se moc nedá předbíhat, snažím se proto udržet tempo, ať nezdržuji ty za mnou. Konečně je Liborův výšvih za mnou. V hlavě si to sumíruju. Pokud dám každé kolo tento úsek, tak už mám pak vrchol v kapse. Následuje příjemný traverz přes Malenovický kotel a za chvíli jsem pod severní sjezdovkou. Škoda, že ji ochranáři už před lety uzavřeli. Za pár minut stojím nahoře a užívám si ještě neunavený vrcholový pocit. Co nenaženu do kopce musím z kopce. Seběh naštěstí není po žádné zkratce, tak stehna nemusí moc brzdit a peláším, co to dá. Na Sepetné doplňuji bidon a vyrážím do dalšího kola. Větší zastávku na polívku jsem si naplánovala až po čtvrtém kole, tak co se dá dělat.

Tempo je asi moc rychlé, mám dojem, že na mě doléhá krize. No to je teda brzy! Teprve druhé kolo! Tak raději zpomaluji. Kolikrát tohle ještě zvládnu? Začínám cítit palec na noze. Proč jsem si jen brala dvoje ponožky? Měla bych si je jít sundat. V traverzu se zase rozbíhám a za chvíli jsem opět nahoře. Super partička nadšeně povzbuzuje, to do mě vlévá dobrou náladu. Jsem zvědavá, jak dlouho tady vydrží. To bych fakt nedala, několik hodin tady v té zimě stát! Usmívám se v duchu nad svými myšlenkami. No, hlavně že já jsem v teniskách, elasťákách a dvou trikách. V té zimě. Depem jenom probíhám, palec nepalec, nechce se mi zdržovat, doplňuji čaj a za chůze přikusuji svůj rohlík.


Tak hurá do třetího! Bolest palce je přehlušená bolestí zadní části stehen. Tak fajn, aspoň změna. Čím se tak asi budu cestou bavit? Na jiných stovkových závodech jsem se kochala pro mě neznámou krajinou, ale tady to znám! A tak vzpomínám. Jo, tady mě tatínek nesl v dešti a mlze na zádech, když mi chtěl v šesti letech za každou cenu ukázat Lysou horu. A támhle zase tak strašně foukalo, že jsme padáky museli snést na zádech dolů. A tady jsme bojovali s manželem o každý metr výšky při výletech na horských kolech! Jo a Malenovický kotel se normálně bojím na skialpech sjet, ale při oslavách třiatřicátin jsem byla dole ani nevím jak a zlomila jsem přitom kupodivu jen hůlku. A od Sepetné ke Zbujovi jsem nesčetněkrát tlačila kočárek s dětmi a ty 2 km trvaly tak dvě hodiny, než jsme prohlídli každého broučka, zajímavý kámen či šišku. Lysá hora je úžasný rozsochatý kopec. Stojí samostatně mimo hřeben, nevede tu lanovka ani veřejně přístupná silnice, takže výhledy na Tatry nebo Praděd si každý musí výstupem zasloužit. Dá se na ni vyjít nejmíň z šesti stran, jsou tu prudké kamenité srázy i louky, skalky na lezení, prales i holiny, tajemné Ondrášovy díry s pseudokrasovými jeskyněmi, ukryté vodopády na horských bystřinách, několik smutných křížků neopatrným obětem i působivá kamenná mohyla Ivančena na památku umučeným skautům za druhé světové války. Proběhl mi tak vzpomínkami vlastně celý můj život. Asi bych nedokázala bydlet někde jinde. A jsem zase v depu. Beru svou koblihu a banán a vyrážím do čtvrtého.

Cítím křeče, tak si dávám Anticramp a doufám, že to přejde. Motto čtvrtého kola je Polívka. Soustředím se na ty chutě a snažím se tak zahnat počínající únavu a opět se ozývající palec. V seběhu si občas s někým povykládám, tak cesta líp ubíhá. Žene mě nejen chuť na polívku, ale i představa posezení v teple na záchodovém prkýnku a sundání ponožky nabývající mohutných rozměrů. Hurá, plánovaná půlka je za mnou a teplá zimní ponožka dole! Nemůžu se dlouho zdržet, mám náskok jen něco přes dvacet minut. Dávám polívku a vyrážím dál.

Kelímek vyhazuji až na parkovišti u transformátoru. Jsem na nohách osm hodin, při dobré konstelaci bych mohla zkusit i kol devět! Raději ale nadšení zaháním, rozhodující bude ráno, kolem čtvrté páté hodiny. Nohy mám studené, hlavně palec v letních kompresních podkolínkách bolí, uvažuji, jestli je to tím tlakem nebo už omrzá. Je tma, před sebou vidím už jen světla čelovek a blikačky značící směr trasy. Sem tam mě někdo předběhne, většinou někdo z týmu dvojic, ještě odpočatí a plní sil. Nesmím se tím nechat rozhodit. Už jsem si udělala takové rituály. Na zkratce na křížení s druhou cestou si dám hroznový cukr, traverz poběžím, pod sjezdovkou si dám další cukr a za Lukšincem kousek něčeho sním. Z dálky pozoruji had světýlek vystupující po sjezdovce. Na vrchol mě vábí klinkání zvonku. Jsou dobří, ještě vydrželi! S díky odpovídám na jejich povzbuzování. Už toho mám docela dost. Sbíhám přes Větry a otevírá se mi krásný pohled na blikající vesničky a městečka pode mnou a osvětlené sjezdovky. Hm, večerní lyžování, to by se mi taky líbilo! Musím se chvíli zastavit, ať si ten pohled můžu vychutnat. To je krása! Mluvím si pro sebe. To se neokouká. Cesta začíná být uklouzaná, snažím se běžet při kraji, nesmeky se mi nechce nasazovat, abych je pak nemusela sundávat , až si půjdu pro své věci do depa. Z bidonu vylívám zmrzlou tříšť a doplňuji teplý čaj s ionťákem. Pitelné to vydrží tak pod sjezdovku, pak už se mi nechce chroustat kousky ledu.

Vyrážím do šestého kola. Dle předpovědi mělo být zataženo, ale je krásně jasno, obrovský měsíc svítí tak, že čelovku zapínám až na odbočce ke zkratce. Šetřím, nechce se mi měnit baterie, doufám, že ty z Ikei za 3,90 vydrží až do rána. Začíná být chladno, oblíkám tenkou větrovku. Cítím, jak jsem úplně mokrá. Že by se mi vylilo pití? Ne, ta vlhkost je všude, i na elasťákách. Mám strach z dehytratace, tak asi moc piju a pak se potím. Je už určitě pod -12C, nesmím se zastavit, jinak zmrznu. Na sjezdovce začíná pofukovat, další kolo si musím vzít ještě bundu s kapucí. Těším se na teplé záchodové prkénko. Cestou dolů se ale zahřívám, vítr na sjezdovce je zapomenut, tak pro bundu nejdu. V depu trochu závidím těm, co si stihli předplatit raut a dávám si jen polívku na občerstvovačce. Je půl druhé a do sedmého kola už nemám moc chuti.

Stoupání je čím dál tím náročnější, bez hůlek bych výstup těžce zvládala. Častým smrkáním do norského kapesníku mi začínají omrzat nosní dírky. Naštěstí aspoň nohy mi vždycky v seběhu rozmrznou. Zajímavé, čekala bych, že to bude naopak. Na sjezdovce přifukuje víc, mrznou mi už i uši, vyčítám si, že jsem si nezašla pro bundu. Už funím nahlas, i když běžím s kopce. Nemusím ani prosit o uhnutí ze stopy, mé vyčerpané vzdechy mě výrazně předcházejí, jak je vidět z vyděšeného uskakování závodníků, které dobíhám. V depu překročím pár odpočívajících, kousnu do energy tyčinky, oblíkám další bundu, vezmu suché rukavice, čepici, raději nasadím i nesmeky, párkrát jsem jen tak tak neskončila na zádech a jdu. Ještě beru poslední záchranu, MP3, kterou jsem si nechala až mi bude nejhůř. Osmé kolo přede mnou.

Bolí mě žaludek, nejsem schopná do sebe nasoukat nic, ani ten hroznový cukr. V příkrém stoupání se hrozně trápím, visím na hůlkách a odpočívám na každé cestě. Mám náskok asi 50 min, jestli chci vyhrát, musím dát ještě dvě kola. Ta představa mi nahání hrůzu. Řady závodníků prořídly, doléhá na mě krize, hlad, samota a silný mráz. Na sjezdovce fouká tak, že sníh zavál stopy. Jestli do sebe nedostanu nějaké jídlo, tak nevím, jak dlouho to tělo ještě zvládne. Ukusuji kousek Margotky a po pár minutách přežvýkání ji vyplivuji. Snažím se vzpomenout na číslo Horské služby a uklidňuji se, že na lyžích u mě určitě budou dřív, než stihnu zmrznout. Už nemám moc síly ani běžet z kopce. Moje rozumnější Já žádá odpočinek. Dobrá tedy, v depu sním rohlík a vypiju teplý čaj. Nesmeky mi už pomáhají obouvat okolostojící, při předklonu mě totiž chytají křeče do mezižeberních svalů. Je kolem páté a vycházím do devátého kola. Do suchých bot ani trika se nepřevlíkám, stejně by to bylo za chvíli mokré.

Rohlík a teplý čaj mě vzpamatoval. Jde se mi už líp. Začíná svítat, obloha nad Lysou se neskutečně vybarvuje a sluníčko mi vlívá novou energii do žil. Přežila jsem noc! Do uší mi buší Horkýže Slíže: Každý by najradšej ležal doma na lehátku, pekne na lehátku… Přivádí mě to do hysterického smíchu. Na sjezdovce se ještě kochám výhledy, do mysli se mi vrývají nezapomenutelné pocity dvou protichůdných stavů, vyčerpání a úžasu nad tou krásou. Někteří jsou unavenější než já a tak dolů předbíhám. Děkuji, děkuji! Celé tělo bolí, nedaří se mi už ani nahmatat v zadní kapse dresu tyčinku, tak prosím turisty. V depu mě usměvaví a ochotní pořadatelé povzbuzují. Ještě není osm hodin, to desáté kolo ještě zvládneš!

Motivace je větší než bolest a únava, tak po krátkém občerstvení znovu vyrážím. Mysl už nemyslí na nic, MP3 se vybila, je už mi tak nějak všechno jedno. Jdu jak stroj, krok sun krok, soustředím se na dobytí každé křižovatky, významného bodu, na překonání každých sto metrů. Pod sjezdovkou si ještě dávám nějaký energy dryák, na 10 min tak do poloviny sjezdovky by to mohlo zabrat. Očekávám razantní nástup přívalu energie, bohužel se ale nic nedostavuje, tak bojuji sama. Vyčerpané tělo mě už proklíná. Deset kroků, vydýchat, deset kroků, vydýchat…Jsem nahoře!!! Můj desátý vrchol Lysé!!! Dolů se už nějak skutálím. V 10.15 hod. probíhám cílem unavená, bolavá a neskutečně šťastná! V nohách mám 120 km a skoro 8.000m převýšení a taky 8.000m klesání.

Ty nejkrušnější chvilky paradoxně nastávají až za cílem. Adrenalin tlumící bolest a vyvolávající euforii opadává a jakýkoliv pohyb začíná být neskutečně obtížný. Sedím v depu neschopná pohybu. Ještěže dorazili kamarádi, pomáhají mi balit a odvážejí mě dolů na vyhlášení. To je naštěstí přesunuto z venkovního prostranství do místní základní školy, ale i tak v teple tělocvičny se mnou lomcuje zimnice. Z letargie mě probírá až mohutný potlesk závodníkům na stupních vítězů. Užívám si ho i já na stupínku nejvyšším a mám slzy v očích. Doma jsou mé pocity odsunuty do pozadí a všichni se vrhají na krásnou výhru iPad věnovanou firmou iStyle. Úžasná hračka! Po schodech do ložnice lezu po čtyřech a upadám do slastného spánku.

Díky Liborovi, schopnému organizačnímu týmu, ochotným pořadatelům, adidasu za vybavení a ostatním závodníkům za silný zážitek! Příští rok určitě znovu!


Klára Rampírová, Czech adidas team

www.lh24.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | E-mail | Web | 8. března 2013 v 16:59 | Reagovat

KLáro, bezvadný články, piš prosím dál - je to inspirativní. Díky moc a ať se daří!

2 pavla pavla | E-mail | 27. ledna 2014 v 7:21 | Reagovat

Píšete tak, že mám pocit , že jsem tam s Vámi ....:)
Velké díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama