Mrazivá Pražská 100 12/2012

7. února 2013 v 20:53 | Klára Rampírová


Připadám si jak Werichova Královna koloběžka 1. Oblečená neoblečená, najezená nenajezená, teplo chlad, světlo tma, ani moc ani málo...Správnou odpověď dostanu až na trati. Po práci, ve vlaku cestou do Prahy přemítám, proč mě nenapadlo vzít si zateplené elasťáky, když hlásí takové mrazy. Aspoň se teda pořádně najím, oblíbenou bagetu se salámem a sýrem na cestu brát nebudu, stejně by zmrzla. A tak využívám, co Regiojet nabízí. Kafe, koláč, bagetu, ze svých zásob dvě housky a sáček mandlí. Po prezentaci v ZŠ Jana Švejcara do sebe ještě cpu misku rýže s fazolemi, nějaké nevyzkoušené proteiny v prášku a na startu banán zapíjím Redbullem. To by bylo abych měla na trati hlad! Baťůžek mám až na pár gelů a tyčinek skoro prázdný, suché ponožky jsem vyřadila, stejně jsem je ještě nikdy nepotřebovala, náhradní triko taky neberu, v tom mrazu se stejně převlíkat nebudu a pršet nemá, takže vyřazuji i pláštěnku. Mám jen náhradní rukavice. Do camelu leju horkou vodu, snad v tom neoprenovém obalu vydrží chvíli teplá. Na startu se mě zmocňuje lehká nervozita, co mě na těch 122 km s 4.200 m převýšení a v těch mrazech čeká? Deset, devět, osm...Dav asi tří set lidí nahlas odpočítává. Start! 7.12.2012 ve 22.00 hod. vybíháme po cyklostezce z Prahy Modřan podél Vltavy směrem na Slapy vstříct dlouhému mrazivému dobrodružství. Doufám, že za 20 hodin budu zpátky v teple. Sice jsem se snažila se ve vlaku naučit trať nazpaměť, ale přesto mám v hlavě nějak vygumováno. Tempo je rychlé, nestačím sledovat značky, jen se hlavně držet v davu, ať se neztratím. Žaludek začíná nějak protestovat. Vše se v něm kvalitně promíchalo, z Redbullu a fazolí se udělala výbušná směs a z rýže cihla. Snad se to časem vstřebá, uklidňuju se. Chci se napít. Marně nasávám, nedostatečně jsem vyfoukla hadičku a camel zamrzl. To je teda začátek! Jsem na 10 km, bez pití a do vzpouzejícího se žaludku taky žádnou energii nedostanu. Hurá! První občerstvovačka asi na dvacátém km. V mozku bliká varovné světýlko. Bez jídla a pití daleko nedoběhnu! Beru teplý čaj a za chůze se pokouším do sebe nasoukat chleba se sýrem. Po pěti minutách a jednom snězeném soustě to vzdávám a chleba letí do lesa zvířátkům. Camel vytahuju z batohu a dávám dopředu i s hadičkou pod mikinu. Vypadám jako bych měla pětky. Aspoň chvíli si toho pocitu užívám! Dvacátý pátý kilometr, rozhlížím se, abych někoho neohodila, až žaludek řekne dost. Na třicátém už není čas brát ohledy a půlka nabobtnalé cihly opouští můj žaludek. Láduju se aspoň třetinou gelu, celý si nedám, co když je to předčasné. Na třicátém pátém kilometru se tak trápím, že zastavuji a strkám prst do krku, abych se zbavila té druhé půlky cilhy. Žaludek je ale tak stažený, že ač mám tenhle grif natrénován, cihla se zuby nehty drží mých útrob. Kdo chvíli zvrací, již zvrací opodál. Snažím se najít stopy ve sněhu a záblesky čelovek, ale marně. Jsou pryč. Zůstávám sama. Pomalu klušu, od úst se kouří, pátrám v mysli, na které části trasy asi jsem. Náhle se přede mnou ze tmy vynoří monumentální viadukt. Škoda, že není den, abych si ho lépe prohlédla. Probíhám Jílovou a nořím se opět do tmy lesa. Nesmím se zastavit, oblečení mám z prudkých výběhů propocené a je nejméně -12C. V Těptíně odbočuji na červenou, bohužel opačným směrem. Po čtvrthodině se vracím a na Panské skále dobíhám skupinku. Těším se do Pikovic na šedesátém km, jak si sednu, odpočinu, dám teplou polívku a snad už se žaludek uvolní. Dostavuje se únava a nedostatek cukrů. Osm hodin běžím na jeden gel a tyčinku a tempo jsem nasadila asi příliš rychlé. Situace se však mění, dobíhám Boženku a tak si luxus odpočinku nemůžu dopřát. Polívku si nechám nalít do plastového kelímku od piva, do camelu leju horkou vodu z kohotku a opět vyrážím. Jako přídavek si dávám vrchol Medníku, ač v propozicích nebyl. Začíná se projevovat nedostatek přísunu energie na předchozích kilometrech. Žaludek sice po teplé polívce povolil, zato nohy totálně ztuhly a mrazem to nebylo. Do každého kopce se neskutečně trápím a skupinka mi utíká. Snažím se zapudit myšlenky jako proč to vlastně dělám, jak mě všechno bolí a podobně. Svítá, sluneční paprsky mě blahodárně zalévají, ale pořád je pod -10C. Snažím se soustředit jen na nějaký blízký cíl před sebou a těším se na vyhlídku Máj, kterou znám jen z fotek. Stoupání je snad neskutečné a náhle se přede mnou otvírá úchvatný výhled na meandry Vltavy. Aspoň chvíli mě ta krása nabíjí energií. Sbíhám na Slapy a konečně se směr trasy otáčí na Prahu. Několik kilometrů běžím podél nádrže Štěchovice, naučnou stezkou Svatojánské proudy. Kamenitá stezka traverzuje prudký sráz nad vodou, místy jsou skrz svah prokopané tunely pro pěší, z chatiček jak na kuří nožce by se daly skákat šipky rovnou do vody...Kochám se nedávám pozor, zakopávám o kámen a jen tak tak neletím z dvacetimetrového srázu rovnou do vody. Rázem mě oblilo horko. Tak tady by mě našli až rybáři na jaře. Pokračuju už s větším soustředěním a místy se divím, že nenainstalovali zábradlí. Podél vody bychom ty výškové metry nenastoupali, takže zase nahoru a dolů a nahoru a dolů. Nasazuju těžký kalibr, pozitivní motivaci a povzbuzuji se nahlas: "Jo, jde ti to! Je to jen v tvé hlavě! Tak běž! Nebo aspoň jdi." Konečně hospoda a polívka v Klínci na stém kilometru. Cíl se zdá být blízko, už jen 22 km, ale touto rychlostí vím, že mě čeká ješte několik hodin. V Trnové dlouho bloudíme, nemůžem najít pokračování modré značky, teď v klidu, suchu a teple se mi to nad mapou zdá jasné, ale tam byl už i mozek vyčerpán. K nádrži přicházíme z jiné strany a nadšeni, že vidíme značku naučné stezky, po které máme pokračovat, se po ni rychle rozbíháme, bohužel opět na opačnou stranu, což zjišťujeme až v další vesnici, kde vůbec nemáme být. Takže zpět k nádrži, ztráta asi čtyřiceti minut je k vzteku. Tenhle úsek mapy nemám okopírovaný. Ach jo. Teď nás však čeká skutečný bonbonek. Údolí Nazaret. Naučná stezka vede korytem potoka, zesláblé nohy kloužou na zbytcích sněhu, listí, zamrzlých kamenech a větvích. Několikrát přeskakujeme z jedné strany na druhou, není čas hledat suché místo, namáčím obě nohy do zledovatělé vody. Merino ponožky by měly hřát i mokré. Doufám, že i zmrzlé. K tomu ovšem nedostaly příležitost. Tahle naučná stezka je snad jen pro kozy?? Nechápu, kdo ji mohl naplánovat do tak prudkého svahu. Ještě že mám hůlky, ti za mnou lezou po čtyřech. Probíháme pod vysílačem Cukrák a už cítím blízkost Prahy. Bylo to však jen sladké mámení. Ve Zbraslavi přebíháme Vltavu a míříme opět do lesa, skrz mini Zoo, abychom se vzápětí šplhali na Šance, do snad nejprudšího kopce. Připadám si jak na osmitisícovce. Deset kroků, zastavit, vydýchat a tak znova a znova. Začínám lehce proklínat stavitele trati a vidím ho jak se potutelně usmívá, co nám to na závěr nachystal. Po místním značení, bílých šipkách, probíháme nebo spíš už jen procházíme rozlehlými listnatými lesy, nahlas dýchám a hekám už i s kopce. Musím vypadat jak v posledním tažení. Prsty v provlhlých rukavicích mrznou, boty mám pokryté jinovatkou, každý pohyb navíc, rozepnutí bundy a vyndání hadičky od camelu nebo gelu stojí už veliké úsilí. Odhaduju do cíle hodinku, to bychom mohli stihnout tak, aby náš běžecký čas nepřekročil dvacet hodin! A tak nasazujem čelovky a tempo a honíme se s časem. Chvíli váhání v Modřanské rokli, pak hledání šipek na sídlišti a Cíl je na dosah. Jen ještě oběhnout ten neskutečně dlouhý plot. A naše trojice ruku v ruce vpadá do školy. Štastně se objímáme, závod jsme dali za 19.54 hod. na 25.-27. místě, já druhá žena. Díky kluci! Ještě dlouho sedím na zemi, vychutnávám si pivo a bohaté občerstvení. Super závod! Už se těším na příští rok! Do cíle nakonec dorazilo 161 účastníků z 317.

Klára Rampírová, Czech adidas team

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Boženka Boženka | E-mail | 16. září 2013 v 13:48 | Reagovat

Ahoj Koloběžko :)

jsem až teď - při zkouknutí webu dálkových pochodu - narazila na Tvůj hezky napsaný článek o P100. Pěkná nostalgie po tom ani ne roce :)Jsem si říkala, že bych taky někdy mohla oživit tímto způsobem pár svých myšlenek. Jen ideální by bylo mít s sebou diaktafon přímo při běhu. To by pak bylo dokonale cítit tou jedinečnou autentičností :) Tož doufám, že se opět potkáme tento rok, a že budeme mít další společnou fotečku ze závodu ;-)

2 Běžecké oblečení Běžecké oblečení | E-mail | Web | 20. března 2017 v 19:43 | Reagovat

Uff. Suprově napsaný článek, vtáhlo mě to přímo do toho běhu ;-) ! Jako v -10 C a ještě běhat, to tedy smekám! O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama