Blátivých 5BV 10/2012

7. února 2013 v 20:52 | Klára Rampírová
Deštěm, mlhou, blátem po 5 beskydských vrcholech.

Poté co mi parťačka z Beskydské 7 odřekla, nechtěla jsem hledat někoho jiného a rozhodla se na 5 beskydských vrcholů 12.10.2012 nejít. S blížícím se termínem však chuť postavit se na start stoupala a tak jsme se dali dohromady s kolegou z práce, účastníkem několika expedic na osmitisícovky, naposled s Liborem Uhrem na Dhaulágirí, Markem Novotným. V pátek jsem si vzala dovolenou, ať všechno stihnu a odpoledne se vyspím, čehož manžel okamžitě využil. Půjčil lešení a jali jsme se obkládat palubkami zateplenou část baráku. Nastoupala jsem určitě stovky metrů převýšení po žebříku na lešení, v 18 hod. jsem přišroubovala poslední palubku, rychle do sebe hodila zbytek studených těstovin od oběda, nachystala bagety se salámem a spoustu sladkostí a s bolavýma nohama v 19.30 vyrazila s Markem do Smilovic na start. Ve Smilovicích, vesnici s jednou větší křižovatkou, očekáváme nějakou postarší sokolovnu a místo toho nás vítá obrovské luxusní sportovní centrum, až nám padá čelist. V tělocvičně velké asi jak tři tělocvičny už je téměř plno, 600 lidí se po svém připravuje na start.
V 22.00 hod. je odstartováno. Každý tým se musí probojovat ke své obálce na pódiu, kde má kontrolní kartičku a název prvního kopce. Další se dovíme až na vrcholu. Trasa není daná, každý tým si může naplánovat svůj postup. Čeká nás cca 120 km. Takticky čekám na Marka před východem z budovy, avšak vybíhá jiným, kdo mohl vědět, že jsou dva, tak se chvíli v davu naháníme. První kopec Konečná. Něco mi to říká. To je snad až na slovenských hranicích?! Taky že jo. Rozhodujeme se pro postup přes celou mapu po červené. Týmy se rozbíhají různými směry, což mi na klidu nad zvolenou variantou nepřidá. Ale jiná nás nenapadá, tak se zahříváme lehkým klusem po asfaltu do Řeky , pak po sjezdovce na traverzovou cestu, obíháme Ropici a jsme na hřebeni. A hurá až na Konečnou. Jen nepřehlídnout modrou spojku mezi dvěma červenýma pod Malým Polomem. Pochvalujeme si, jak se nám krásně běží, na Slavíči věnuji tichou vzpomínku tatínkovi a našim společným výletům na běžkách, na jediný adrenalin, který jsem tehdy před dvaceti lety zažívala a to sjezd z Malého Polomu, na naše popichování "Tak jeď zbabělče a nebrzdi", stejně nebylo kde, v ledovém korytu cesty, tehdy ještě neupravované, bez šance na zastavení, z jedné strany strmý sráz, z druhé prudký břeh, a když už člověk za Kozími hřbety konečně na mírné rovince uvolnil nohy, překvapily ho a katapultovaly do závějí mezi stromy metrové vlnky. V družném hovoru jsme samozřejmě modrou přehlídli , ach jo, asi kilometr se vracíme zpět. Proti nám však běží další týmy, nechápou proč hledáme modrou, my nechápem je a tak se rozbíháme opět každý svou cestou. Rozpršelo se, improvizovaný mapník se trhá a z mapy začíná být salátové vydání. Z Malého Polomu na Bílý kříž je chodníček úzký, i v suchých měsících bahnitý a bažinatý a co teprve teď, když prší! Na jaře jsem ho chtěla projet na kole. To jsem si dala. Bylo to loužemi s kolem na zádech! Běžet se moc nedá, snažíme se kličkovat mezi kalužemi a udržet tak nohy co nejdéle v suchu. Bílý kříž je takový zmatený, spousta značek a křížení , ale nakonec nacházíme ten správný směr. Blíží se Konečná, nad vesnicí se tyčí stejnojmenný vrchol. Všem okolo kontrola hlásí, že jsou asi na 25 místě. Dozvídáme se další vrchol, Kozlena. Urputně 5 min mžouráme za svitu čelovek do rozmoklé mapy. Pouští se do nás zima, jsme promočení, těším se až přestane pršet a obleču si suché triko a bundu.

Vysvobozují nás pořadatelé a ukazují v mapě vrchol. Zdá se to být jasné, pořád po modré. Schováváme mapu a valíme dolů. Zakazujeme témata jako teplé jídlo, teplá sprcha, teplá postel. Marek líčí výstup na Everest. Nepomáhá to, je mi ještě větší zima, tak se vracíme k oblíbeným teplým tématům. Cestou předbíháme manžele Horovy, každý v ruce mapu, palec na trase. No jo, orienťáci, ví pořád kde jsou! Když s Markem splašeně pobíháme a hledáme tu jasnou modrou, v klidu nás dobíhají a tak ještě několikrát. Jsou to prostě borci.

Cvakáme Kozlenu a míříme na Kozubovou. Opět směr Bílý kříž a blátivým hřebenem přes Malý Polom a Slavíč. Opět vzpomínka na tatínka. Ten už se musí smát! K dešti padá hustá mlha, čelovka svítí do bílé tmy, vidíme tři metry před sebe. Z mlhy se vynořují strašidelné postavy v kápích, závodníci - turisté v pláštěnkách, povzbuzují a ochotně uhýbají z cesty. Mírně blátivý chodníček se proměnil po průchodu 600 lidí ve značně blátivý chodníček, už nemá smysl se vyhýbat kalužím, běžecké hůlky mě několikrát zachránily před účastí ve hře zvané Bahňák, kterou jsem viděla na You tube. Zase nemůžeme najít značku, odbočili jsme špatně po cyklo, kus se vracíme, abychom po výšvihu a následném sestupu na tu naši cyklo znovu narazili, když ta vrcholek podtraverzovala. Tluču se do hlavy. Asi bychom měli víc mapovat. V protisměru běží týmy na špici. To snad ne. Po třetí přes Slavíč nejdu! Stoupáme na Kozubovou a mám dost. Marek vypadá v pohodě. Rozednívá se a konečně přestává pršet. Doufám, že na Kozubové bude otevřená hospoda, teplo, že dám polívku a převlíknu se do suchého. Je z toho jen to převlíkání, ale v chladu venku. Pořadatelky ochotně sdělují, že jsme 13 a někteří šli na Muřínkův vrch vrchem a někteří spodem.

Nedávám Markovi na vybranou a jsem jedině pro údolí. Sestupy mi ještě nedělají potíže, tak sbíháme do Dolní Lomné, po asfaltu přes Horní Lomnou a 2 km prudkým stoupáním na Muřínkův vrch. Tenhle postup byl asi lepší, protože se ocitáme na 11 místě. Opět ochotní pořadatelé nabízejí z vlastních zásob svačinu i rum, ale chci vidět, tak si dávám jen vodu.

Čeká nás poslední vrchol Lysá hora, pekelně daleko a opět jdeme přes Malý Polom a Bílý kříž. Chodník vypadá, jako by se po něm přehnalo stádo buvolů. Místy zapadáme do bahna po kotníky. Do cíle z Lysé už jakkoliv jen ne přes Polom, volám na Marka. Před Bílým křížem přichází krize, chci si sednout a najíst se. Zastavujeme v hospodě, hodím do sebe česnekačku, Marek doplní vodu do camelů a vyrážíme. Poprvé jdu s chlapem a ne ženskou, jsem unavená a tak si toho užívám. Marku dolij mi prosím vodu, vyhoď odpadky, podívej se na rozcestník a zavaž mi botu, už se neohnu. A ještě mě pochval, potřebuju to! Marek mi ochotně plní všechna přání a hned je mi líp! Svítí sluníčko, na Lysou to znám, polívka mi pomohla, tak se jde dobře. V rámci možností. Kyčle bolí víc než jindy, chodidla už jsou taky pěkně otlačené. Před stoupáním nasazuji poslední záchranu MP3 a Turbosnack. Během tří minut to zabírá, skvělé! Vyrážím jak střela! Ale jen 10 min. Měla jsem si to nechat až na to poslední stoupání po sjezdovce! A tak se trápím nahoru. Za náma nikdo a i kdyby, s nikým bych se nehonila, bojuju sama se sebou. Konečně poslední vrchol! Má milovaná Lysá hora, kterou mám nesčetněkrát sjetou na skialpech a na kole. Je 13.30 hod. To zní dobře, ale do cíle je ještě sakra daleko.

Nezdržujeme se, plánuju trasu s co nejmenším odporem, takže po žluté do Krásné a 20 km po asfaltu. Klesání je prudké, přestáváme běžet, stehna už bolí a chodidla proklínají každý kámen. S Markem už se jen nesmyslně smějem různým nesmyslům, ani hlavě už se nechce přemýšlet. Na asfaltu už je to jen o morálce, snažíme se běžet, ne proto že bychom ještě mohli, ale čas strávený na nohách tak bude kratší. Marek vykládá o svých zážitcích z expedic a mě se rázem zdá tento výlet jako procházka růžovou zahradou. Snažíme se myslet na příjemnější věci, těšíme se na guláš a teplou sprchu. Představy se únavou rozplývají, už nemůžu ani poslouchat a upadám do letargie. Krok sun krok, krok sun krok…Podbíháme pod Prašivou, je krásně, cítím blízkost cíle a nálada se zvedá. Protivná cyklo směrovka hlásí Smilovice 3 km a to opakovaně snad další kilometr. Tady je vidět ta relativita, tak dlouhé tři kilometry jsem snad nezažila. Konečně Smilovice!

Šťastni vbíháme do sportovní haly. Nakonec jsme celkově osmí a já první žena! Radostně si s Markem padneme do náručí. Máme to za sebou! Všude klid, tělocvična je prázdná, většina závodníků je na trati. Toužebně očekávaný guláš se nekoná, snědl se prý už před startem. Láduju do sebe instatntní polívku, zákusek a pivo, zajídám to sušenýma švestkama a čokoládovou tyčinkou. Sotva se hýbu, padám do spacáku a před očima se mi ještě míhají značky všech barev, myslím na ty dobrodruhy, kteří už jdou druhou noc a upadám do slastného bezvědomí. Ráno už je hala plná postaviček vypadajících jak na srazu tělesně postižených. Každý se různě kroutí a pajdá, ale ve tvářích všech se zračí spokojenost. Tak zase za rok!

Klára Rampírová, Czech adidas team

http://www.5bv.cz/vysledky-listina-2012.aspx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zdecy zdecy | 1. dubna 2013 v 12:35 | Reagovat

Klárko netušil jsem ,že jsi i spisovatelka tak vzhůru pro další zážitky vždy si je rád přečtu krásně hladí po duši a věř že vím o čem píšu :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama