Beskydská sedmička 9/2012

7. února 2013 v 20:52 | Klára Rampírová

Po loňském nasátí atmosféry na startu Beskydské sedmičky na náměstí ve Frenštátě jsem se rozhodla. Musím to zkusit taky! Našla jsem stejně nadšenou parťačku Svaťu Hanzlovou a bylo rozhodnuto. Přes zimu jsem se věnovala skialpům a na jaře se vrhla během na kopce a hlavně z kopce. Nad mapkou jsem si rozpočítala časy na jednotlivých vrcholech a údolích, brala jsem to složitě přes vzdálenosti, stoupání, povrch klesání, občerstvovačky bez polívky, s polívkou a vyšlo mi, že za 17 hodin bychom to mohly dát. Jen se nenechat strhnout počáteční euforií a držet se časového plánu. Až na to, že jsem si při tom spěchu nechala ten rozpis doma a pamatovala jsem si jen, že na Lysé musíme být v 5.30. Jako místní jsme přišli k vlaku samozřejmě skoro poslední, takže jsme byly rády, že jsme se vůbec vešly do chodbičky a strávily jsme dvě hodiny na zemi u záchodku neustále překračovány hromadou čurání chtivých, ale za to v příjemném předstartovním družném hovoru. Konečně ze mě spadla nervozita, kterou jsem trpěla už dva dny předem. První úžasné pocity nastoupily při výstupu z vlaku, kdy se z nádraží valil třítisícový světélkující dav směrem k náměstí. Dorazily jsme tam asi na 1558 místě, což jako startovní pozice nebyla ideální. Šly jsme na to tedy chytře od lesa a postavily se před Lopraisovu Tatru, která měla celý průvod zpočátku vést. Pořadatelé nás sice nakonec zahnali za ni, ale uhájily jsme přední pozice. Po státní hymně bylo odstartováno.

Dav se za povzbuzování okolostojících hnul kupředu. Asi 4km to bylo k lanovce, lehce jsme klusaly, ať zahřejeme svaly před stoupáním na Javorový. Když jsme přibíhaly pod sjezdovku, tak první čelovky s borcema už byly nahoře. Domlouvaly jsme se, že půjdeme pomalu, ať nepřepálíme začátek. Valily se přes nás davy a já jsem pomalu znejistěla, zda se nám podaří dodržet časový plán. Z Javorového dolů jsme se ztratily, asi jako většina, snad kromě Libora Uhra, černé značení Adidas bylo ve tmě fakt špatně vidět. Jak si to tak v euforii běžíme dolů, tak se najednou dav asi 100 lidí zastavil, kdeže je ta odbočka lesem dolů do Řeky. Byla to taky jediná část trasy, kterou jsem neměla prošlou. Ale nebyl čas ptát se kdo je kdo, na hledání odbočky jsme se vykašlaly, mapu jsem měla nastudovanou a valily to s pár dalšími přímo lesem dolů. Strhli jsme ostatní svým příkladem, ti strhli lavinu kamení, takže my vespod jsme sotva stíhali uskakovat a schovávat se za stromy, když kolem nás letěly šutry zvící velikosti dětské hlavičky. Trefili jsme se krásně do Řeky, první občerstvovačku s vodou jsme proběhly, měly jsme dost v camelu a čekala nás další sjezdovka, pro mě opět rychlost na pohodu. Blížily jsme se k Ropici a tam nastalo zděšení, když jsem viděla ten prvomájový průvod Hobbíků, kteří měli trasu kratší a na rozdíl od Sporťáků, šli na Ropici po hřebeni. Proud nás vcucnul a bohužel krokem jsme se posunovaly nahoru. S takovou to nestihnem! Probleskávalo mi hlavou. Naštěstí chlapi s ostřejšími lokty to nevydrželi, my jsme se zařadily za ně a za neustálého volání " Zleva, zprava!" jsme rychle kličkovali k vrcholu. Doufala jsem, že ztrátu doženeme z kopce, ale přes to množství lidí to prostě nešlo. Takže opět krokem dolů. Na občerstvovačce na Morávce po třech hodinách jsme doplnily vodu, do kapes daly čokoládové bonbony, popadly jsme banány, do kelímků nasypaly musli a vyrazily vstříct další sjezdovce. Nebyla dlouhá, ale stoupání na Travný pak pokračovalo ještě asi další 4km. Dolů z Travného se už vůbec nedalo běžet ani předbíhat, tak jsem nebyla v moc optimistické náladě. To jsme ještě ale dopadly dobře, co jsem slyšela, tak lidi i 30 min stáli a čekali než se špunt uvolní. Závěrečný sestup už byl širší, tak jsme se rozeběhly a postupně se dostávaly před pomalejší dvojice. V Krásné opět doplnit vodu a kousnout nějakou mňamku, jako třeba banán obalený v soli a hurá na nejvyšší kopec! Bylo teplo, takže jsme šly pořád jen v triku s krátkým rukávem. Jaké však bylo mé překvapení, když na Lysou jsme dorazily jen 20 min po mém odhadu! Tady už foukal studený vítr a drobně poprchávalo, vůbec jsme se nezdržovaly, za chůze jsme oblíkly větrovky, sundaly čelovky a valily po šutrech dolů. Pomalu svítalo a blížila se polovina závodu. Na Ostravici v místní školní jídelně už dost lidí odpočívalo, my jsme však jen dolily ionťák, na stojáka vypily polívku, popadly banány a vyrazily na nejdelší stoupání na Smrk asi 844m. Postupně závodníků ubývalo, místy jsme šly i samy. Byla jsem ráda za kousek rovné slušné cesty a pak proklínala Libora za jeho vražedné kamenité zkratky. Pořád jsme nevěděly jaké je průběžné pořadí, na netu se ještě neobjevilo. V nějaký úspěch jsem nedoufala poté, co nás na sjezdovkách dost lidí nahoru předbíhalo. Ze Smrku jsem čekala rychlé klesání po asfaltce, ale trasa vedla po lesních cestách, což bylo pro nohy příjemné, ale zase pomalejší, než jsem měla plánováno. Najednou pípla SMS. Na Lysé jste celkově druhé, za Vámi dva týmy 25 min. To byl ŠOK! Cože? To není možné!!! Jako nevěřící Tomáši jsme se zastavily na občerstvovačce na Čeladné, tam už to i pořadatelé věděli a povzbuzovali nás. Sedly jsme si s polívkou k Liborovi, který už nezávodil, parťák si zvrtl kotník, a on : "Co sedáte?! Za Vámi jsou půl hodiny, to sníte za chůze!" Vyrvala jsem chudákovi Svati lžíci z ruky od úst, popadly jsme banány, misku s polívkou a plné nadějí a energie jsme vyrazily do dalšího stoupání na Čertův mlýn. Věděla jsem, že bednu už nepustíme! Nasadily jsme strojové tempo a kilometry po asfaltu rychle utíkaly. Závěrečný výšvih na Čertův mlýn a kamenitý seběh na Pustevny. Tam už čekal náš podpůrný tým známých, kteří měli za úkol vydržet aspoň půl hodiny po nás a sledovat, kdy dorazí další dvojička žen. Závodníků už značně ubylo, zato přibylo turistů, kteří však nadšeně povzbuzovali. Z Pusteven čekalo nepříjemné klesání na Ráztoku, ale to už jsme byly v domácím prostředí, věděly jsme, co nás čeká, tak se šlo dobře. Při stoupání na Radhošť už jsem Svaťu nehonila, věděly jsme, že hodinu za náma nikdo není. Z Radhoště to podle mých výpočtů bylo do cíle asi dvě a půl hodiny, což vycházelo přesně na 17 hodin celkového času. Říkám Svaťi, líp zní 16.59 než 17.01. Tak jsme znovu zabraly. Prudký seběh na Pindulu už byl pro Svaťu náročný, bolelo ji koleno, cpala jsem jí Brufenem a už jsem se rozloučila s tím, že to stihnem. Výstup na Javorník byl asi nejnáročnější, sice krátký ale velmi strmý. Na Javorníku jsme jen cvakly kontrolu a běžely hned dolů, měly jsme do cíle hodinu, což bylo reálné stihnout. Ještě jsem volala podpůrnému týmu, který už nás čekal v cíli, ať si seřídíme hodinky s časomírou, aby nám to třeba o pár sekund neuteklo. Nervozita byla obrovská, hlásila jsem každou minutu, ale ve městě už jsem věděla, že to dáme. Sebraly jsme zbytky sil a do cíle jsme se rozeběhly. Dopředu nás hnal jásot z náměstí a chuť na pivo!

Čas 16.54, první v kategorii, druhé v ženách a 31 sport tým v cíli, obrovská euforie, gratulace známých i neznámých a slzy v očích!!! První pivo jsme do sebe koply ještě nám ani nesundali čip a číslo, pak další po sprše, kdy jsme se vrátily do prostoru cíle a povzbuzovaly ostatní. V neděli dopoledne na náměstí bylo plno, atmosféru naladil koncert Buty, vyhlášení ve velkém stylu s velkoplošnou obrazovkou a různými významnými osobnostmi. Ještě jednou jsem slzela, ale i někteří chlapi okolo, když se představila charitativní organizace a děkovali Liborovi Uhrovi, že dokázal motivovat lidi, aby jim darovali nějakou tu korunu. Největší obdiv však patří těm netrénovaným, kteří se museli určitě velmi kousnout a překonat bolest, aby to dali.

www.beskydskasedmicka.cz

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama